Archeologie někdy dokáže z několika střepů rekonstruovat každodenní život lidí před tisíciletími. Jindy odkryje celá města, monumentální stavby a tisíce předmětů. A přesto zůstávají základní otázky bez odpovědi.

Právě to spojuje tři mimořádné civilizace starověku. Harappská civilizace v povodí Indu vytvořila překvapivě vyspělá města, Mínojci na Krétě jednu z prvních komplexních civilizací Evropy a obyvatelé Sanxingdui v dnešní Číně zanechali bronzová díla, která nemají téměř obdoby.

Nejde přitom o „ztracené civilizace“ v romantickém smyslu. Archeologové o jejich existenci vědí mnoho. Záhadou zůstává především jejich jazyk, společenské uspořádání a okolnosti proměny či opuštění jejich hlavních center.

Kolem poloviny 3. tisíciletí před naším letopočtem patřila harappská neboli civilizace údolí Indu k nejrozsáhlejším městským kulturám své doby. Její sídla se nacházela především na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie.

Města jako Mohendžodaro a Harappa dodnes překvapují úrovní svého plánování. Ulice vytvářely pravidelnou síť, stavitelé používali standardizované cihly a mimořádně propracované byly systémy studní, odvodnění a kanalizace. Vodohospodářská infrastruktura patří k nejpozoruhodnějším znakům harappských měst.


Jednou z největších překážek poznání zůstává harappské písmo. Na pečetidlech a dalších předmětech se dochovaly tisíce krátkých nápisů, jejich systém však nebyl spolehlivě rozluštěn. Neznáme proto vlastní kroniky Harappanů, jejich zákony ani jména případných vládců.

Také konec velkých měst byl zřejmě mnohem složitější, než naznačovaly starší představy o náhlém zhroucení civilizace. Přibližně od roku 1900 př. n. l. začala významná centra postupně ztrácet obyvatelstvo a měnila se struktura osídlení i obchodní vazby. Výzkum ukazuje na dlouhodobý a regionálně rozdílný proces, v němž hrály roli klimatické a hydrologické změny i hospodářská a společenská transformace.

Podobně lákavý příběh nabízí Kréta. Přibližně od počátku 2. tisíciletí př. n. l. zde vzkvétala civilizace, kterou dnes označujeme jako mínojskou. Palácové komplexy v Knóssu, Faistu či Mallii, nástěnné malby a rozsáhlé obchodní kontakty svědčí o vyspělé společnosti pevně propojené s dalšími oblastmi východního Středomoří.

Také zde však stojíme před nerozluštěným písmem. Mínojci používali především lineární písmo A, jehož některým znakům lze na základě příbuznosti s pozdějším lineárním písmem B přisuzovat pravděpodobné fonetické hodnoty. Jazyk, který lineární písmo A zaznamenává, však zůstává nerozluštěný.

K osudu Mínojců se dlouho vztahovala dramatická teorie spojená s mohutnou erupcí sopky Théra na dnešním Santorini. Katastrofa nepochybně výrazně zasáhla oblast Egejského moře, ale současný obraz je komplikovanější. Mínojská civilizace po erupci pokračovala a hlavní destrukce řady krétských center jsou archeologicky kladeny do pozdější doby.

V 15. století př. n. l. se na Krétě výrazně prosadil mykénský vliv a v Knóssu se později objevuje lineární písmo B zaznamenávající ranou řečtinu. Namísto jednoduchého příběhu civilizace zničené jedinou sopečnou erupcí tak archeologie ukazuje dlouhodobou proměnu, v níž se mohly spojit přírodní katastrofy, změny obchodních vztahů a politické otřesy.


Světovou pozornost lokalita získala především v roce 1986, kdy archeologové odkryli dvě jámy plné bronzových, zlatých, nefritových a dalších předmětů. Mezi nimi byly obrovské bronzové masky s nápadně vystupujícíma očima, lidské hlavy, monumentální bronzová postava či pozoruhodné bronzové stromy.

Další významná etapa výzkumu začala po objevu nových jam. Při výzkumu šesti jam označených K3 až K8 bylo nalezeno více než 17 000 artefaktů či jejich částí, včetně předmětů z bronzu, nefritu a zlata, slonoviny a pozůstatků hedvábí. Jejich datování je řadí převážně do pozdního období dynastie Šang, přibližně mezi roky 1200 a 1050 př. n. l. Výzkumníci interpretují tyto jámy jako součást rituálních praktik tehdejší společnosti.

Sanxingdui přitom nebylo světem zcela odříznutým od ostatních částí starověké Číny. Mezi předměty se vedle svébytných místních forem objevují také prvky svědčící o kulturních kontaktech s dalšími oblastmi. Jeho mimořádné bronzové masky a další artefakty tedy představují svébytnou tradici, nikoli důkaz izolované civilizace bez vazeb na své okolí.


Důležitým vodítkem je lokalita Jinsha u dnešního Čcheng-tu. Ta se výrazně rozvíjela poté, co kolem roku 1200 př. n. l. prošlo Sanxingdui zásadní proměnou. Podobnost archeologických nálezů z obou míst ukazuje na kulturní kontinuitu a podporuje představu přesunu či transformace politického a náboženského centra starověkého státu Šu.

Harappané, Mínojci ani obyvatelé Sanxingdui pravděpodobně jednoho dne jednoduše „nezmizeli“. Právě v tom se moderní archeologie stále častěji rozchází s populárními příběhy o záhadně zaniklých civilizacích.

Města mohou být opuštěna, politické systémy se mohou rozpadnout a jazyky zaniknout, aniž by jejich obyvatelé fyzicky zmizeli. Lidé se přestěhují, vytvoří nová sídla, přijmou jiné kulturní vzorce nebo postupně splynou s dalšími společnostmi.

Skutečné tajemství těchto civilizací proto neleží jen v otázce, kam se jejich obyvatelé poděli. Je v něčem možná ještě zajímavějším. Zůstaly po nich ulice, paláce, kanalizace, bronzové masky a nerozluštěné znaky, ale jen velmi málo slov, kterými by nám sami vysvětlili, kdo byli.



Zdroje: 1. PNAS – Fluvial landscapes of the Harappan civilization⁠; 2. University of Cambridge – Linear A⁠; 3. Archaeological Research in Asia – Newly discovered sacrificial pits at the Sanxingdui site⁠; 4. UNESCO – Archaeological Sites of the Ancient Shu State, Sanxingdui and Jinsha⁠; 5. PNAS – Dating the Thera eruption and its historical implications⁠