Chrámový komplex v Dendeře patří k nejlépe dochovaným památkám egyptské pozdní doby a římské éry. Právě v podzemních kryptách chrámu bohyně Hathor se nacházejí reliéfy, jimž se od poloviny 20. století přezdívá „denderské světlo“ či „denderské žárovky“. Výjevy tvoří oválné útvary, z nichž vystupuje had, často uložené na podstavci a někdy podpírané pilířem džed. Vedle nich stojí postavy kněží a božstev. V populárním podání mají tyto scény dokazovat užívání elektřiny ve starověku. Odborný výklad je však odlišný a opírá se o texty i ikonografii z téhož prostoru: jde o sošné zpodobení božstva Harsomtua, často ztotožňovaného se slunečním bohem, zrozeného z lotosu a obklopeného oválem zvaným hn, jenž bývá interpretován jako lůno nebeské bohyně Nut. Krypta představuje symbolický podsvětní prostor, v němž byla uchovávána „těla“ bohů, dokud nebyla rituálně oživena světlem na střeše chrámu. Tento rámec popisují přímo doprovodné nápisy a detailně jej rozpracovává moderní egyptologie.

Síla „žárovkové“ interpretace stojí především na vizuální podobnosti s moderní technikou a na argumentu, že v uzavřených prostorách bez oken chybějí saze od pochodní a olejových lamp. Zastánci proto navrhují, že Egypťané používali elektrické výbojky napájené „bateriemi“ a odkazují na slavnou „bagdádskou baterii“, keramickou nádobu s kovovými vložkami z novověkých vykopávek u Bagdádu. Problém je, že podobnost sama o sobě nestačí a důkazní řetězec se v klíčových bodech rozpadá. Archeologické vrstvy v Dendeře nedodávají žádné skleněné baňky, vodiče, izolátory ani jiné technické pozůstatky, které by užívání elektřiny činily pravděpodobným. U „bagdádské baterie“ navíc trvá spor, zda šlo o galvanický článek, nebo jen náhodně složené předměty jiného účelu. Chemické analýzy a odborné přehledy opakovaně upozorňují, že chybí kontext i jednoznačné stopy po elektrochemických procesech.

Odborný výklad denderských reliéfů stojí na textech a ikonografických detailech, které v populárních videích snadno zapadnou. Harsomtus je v kryptách běžně znázorňován jako vzpřímený had vystupující z lotosu, často na bárce, což je standardní motiv egyptské kosmologie. V tzv. „světelných“ scénách je had uvnitř oválné nádoby hn, interpretované jako lůno bohyně Nut, přičemž pilíř džed symbolizuje stabilitu a obnovu. Nápisy v kryptách zároveň popisují rozměry a materiály kultovních soch i jejich rituální zacházení, nikoli technické návody k sestavení světelných přístrojů. Detailní filologický a ikonografický rozbor těchto nápisů podává Barbara A. Richter, zatímco starší syntézy funkcí krypt sepsal Wolfgang Waitkus. Oba autoři patří k nejcitovanějším odborníkům, jejichž práce tvoří základ současného výkladu.

Často uváděný argument „bez sazí to bez elektřiny nejde“ má své slabiny. Moderní přehledy připomínají, že Egypťané používali různé formy lamp s čistšími palivy, kuželové knotové systémy a především zrcadla z leštěného kovu, která dokázala přivést odražené světlo i do krátkých úseků temných chodeb. Saze se navíc mohly usazovat na místech mimo reliéfní plochy a následné tisícileté čištění, rekonstrukce a klimatické procesy jejich stopy dále ztenčily. Kritické studie proto zdůrazňují, že absence sazí není důkazem elektřiny, ale pouze slabou indicií, kterou lze rozumně vysvětlit běžným osvětlením a organizací práce řemeslníků.

Do diskuse bývá vnášena i literární zmínka antického spisovatele Lukiana o „kameni-lampě“, který zářil v syrském svatostánku. Text je pozoruhodný, ale jde o popis kultovního zázraku, nikoli technický návod. Způsob, jakým Lukianos pracuje s motivem světla, odpovídá žánru a náboženskému rámování jeho doby, a nelze jej bez dalších důkazů přenášet do egyptských krypt jako svědectví o výbojkovém osvětlení. Filologické edice i věrohodné překlady opakovaně mluví o „svítícím kameni“ v noci, který ve dne pohasíná. Tedy o zázraku, symbolu či snad zvláštním minerálu, nikoli o elektrickém zařízení.

Záhadologické pojetí má přesto trvalou přitažlivost. Internetová kultura dokáže ze stručného výjevu vytěžit dramatický příběh o dávných „technologiích“, zejména když jej lze přirovnat k Crookesovým trubicím či výbojkám. Vizuální podobnost je však nespolehlivý průvodce: egyptská ikonografie pracuje s konvenčními znaky pro zrození slunce, tok životní síly a kosmický řád, které laikovi mohou připomínat kabely a baňky, ačkoli v textovém kontextu představují lotos, lůno a hadí božstvo. Většina archeologů proto považuje „žárovkovou“ interpretaci za metodicky chybnou, neboť ignoruje liturgický kontext, a dává přednost výkladu v rámci egyptské kosmologie.

Pokud bychom chtěli testovat hypotézu „dávné elektřiny“, museli bychom doložit ucelený soubor artefaktů, které k ní patří: skleněné baňky se stopami vakuového vyčerpání, kovové elektrody s typickými vzorci eroze, izolanty a vedení, doplněné o textové svědectví o jejich výrobě a rituálním použití. V Dendeře nic takového nalezeno nebylo. Odborná literatura se proto drží výkladu, že sledujeme rituální ikonografii božských soch a mytologický příběh o jejich zrození a obnově, nikoli nákres elektrického zařízení. To neznamená, že Egypťané pracovali výhradně za tmy, pouze to, že dosavadní důkazy stačí pro náboženský výklad, nikoli pro hypotézu o technologické revoluci.

Psali jsme - Lucifer: Kdy se „narodil“ ďábel, který se vlastně nenarodil

Kapitolu „starověké elektřiny“ nelze uzavřít bez zmínky o „bagdádské baterii“. Repliky ukazují, že kombinace měděné trubky, železné tyčky a kyselého elektrolytu může dávat malé napětí. Odborné rozpravy však zdůrazňují chybějící archeologický kontext, absenci výrobních instrukcí a nedostatek stop po elektrochemickém pokovování v příslušných nádobách. Bez těchto opor zůstává artefakt zajímavou kuriozitou, nikoli důkazem rozšířené antické galvaniky, a už vůbec ne svědectvím o výbojkových lampách v Egyptě.

Co tedy denderské reliéfy znamenají? V rámci egyptologie jde o promyšlený vizuálně-textový systém, který kombinuje nápisy, božská jména a liturgické předměty do ikonografických „rovnic“. Harsomtus v oválu hn na lotosu není elektrotechnický diagram, ale obraz kosmického zrození a obnovy, podporovaný symboly stability a řádu. Jeho umístění v kryptách odpovídá roli těchto prostor jako podzemních „těles božstev“, která se rituálně probouzejí na světle. Právě tato vícevrstvá teologie a liturgie činí z Dendery fascinující památku a zároveň vysvětluje, proč se zdejší výjevy tak snadno mění v moderní technologické metafory.

Záhada tedy nespočívá v tom, že by Egypťané museli ukrývat elektrárnu, ale v tom, jak přesně chápali vztah obrazu, slova a božské přítomnosti. Věda dnes umí nabídnout rozumné vysvětlení absence sazí i logistiku práce v temnu, a zároveň připomíná zásadu nejmenší nutnosti hypotéz: symbolický a texty doložený výklad je zatím nejúspornější. Kdo chce vidět v Dendeře „žárovky“, může v nich i nadále nacházet poetickou paralelu. Kdo čte nápisy a srovnává prameny, uvidí kosmologii a rituál. A právě mezi těmito dvěma světy se rodí přitažlivost denderského „světla“.