Giuseppe Garibaldi se narodil 4. července 1807 v Nice, tehdy součásti Francouzské říše po Napoleonově anexi. Pocházel z rodiny rybářů a námořníků a už v mládí se živil na moři, které se stalo jeho první školou disciplíny, navigace a odvahy. Roku 1833 se v přístavech setkal s myšlenkami Giuseppe Mazziniho a tajné společnosti Mladá Itálie. Po neúspěšném povstání byl v Sardinském království odsouzen k smrti v nepřítomnosti a uprchl do exilu. Tento okamžik nebyl jen biografickou epizodou, ale začátkem dráhy, která z něj učinila „hrdinu dvou světů“ a bojovníka za svobodu v Jižní Americe i Evropě.
V Brazílii se připojil k republikánským povstalcům v tzv. Ragamuffin War a později bojoval v uruguayské občanské válce. Tam se vypracoval na velitele dobrovolnické legie, proslulé „Červenými košilemi“. Podle jedné verze vznikly díky zásobám pracovních košil pro jatka v Montevideu, podle jiné byly levně zakoupeny v Buenos Aires. Jasné je, že výrazná barva byla praktická i symbolická – v boji maskovala krev a stala se znakem jejich odhodlání. Zkušenost s manévrovým, partyzánským bojem a mobilizací dobrovolníků proměnila námořníka v charismatického vůdce.
Revoluční rok 1848 jej přivedl zpět do Itálie. Garibaldi bojoval v severní Itálii a o rok později se proslavil obranou Říma proti francouzské intervenci, která měla obnovit světskou moc papeže. Římská republika padla po dvouměsíčním obléhání 2. července 1849, ale Garibaldiho houževnatost a dramatický ústup přes Apeniny vtiskly jeho jménu aureolu neústupnosti. Po pádu Říma odešel do exilu. Nejprve do Spojených států, kde pobýval na Staten Islandu v domě vynálezce Antonia Meucciho, poté na Sardinii a nakonec na ostrov Caprera, kde na čas žil jako farmář.
Druhá válka za nezávislost v roce 1859 mu znovu dala zbraň do ruky. Jeho „Lovci Alp“ vynikli v rychlých manévrech a vítězstvích u Varese a San Fermo. Vrchol však přišel v roce 1860. Expedice Tisíce, odvážná a strategicky překvapivá, se 11. května vylodila u Marsaly, porazila nepřítele u Calatafimi a Milazza a přešla na pevninu. Neapol padla bez většího odporu a 26. října 1860 předal Garibaldi dobytá území králi Viktoru Emanuelovi II. při setkání v Teanu. Tento akt dočasně potlačil jeho republikánské ideály ve prospěch jednoty a stal se symbolem jeho politického realismu.
Jeho boj ale neskončil. V roce 1862 se pokusil o pochod na Řím, avšak u Aspromonte byl italskými jednotkami zraněn do nohy a zajat jako připomínka složité rovnováhy mezi vlasteneckou touhou po hlavním městě a diplomatickou nutností neprovokovat Francii, která papeže chránila. V roce 1866, během třetí války za nezávislost, se vyznamenal v Trentinu a na rozkaz k ústupu odpověděl jediným slovem, jež vstoupilo do dějin: „Obbedisco!“ („Poslouchám!“). O rok později utrpěli jeho dobrovolníci porážku u Mentany, kde poprvé rozhodující roli sehrály moderní francouzské pušky Chassepot.
Když roku 1870 padlo Druhé francouzské císařství a vznikla republika, Garibaldi neváhal a postavil se do čela dobrovolnické Armée des Vosges a bránil Dijon proti pruské armádě. Série bitev, v nichž stál proti lépe vyzbrojenému nepříteli, se stala symbolem občanské mobilizace a posílila jeho obraz neúnavného bojovníka za svobodu.
Jeho sláva dorazila i za Atlantik. V letech 1861–1862 vážně jednal s představiteli Unie o zapojení do americké občanské války. Byl ochoten přijmout velení, pokud by bylo jasně deklarováno, že cílem je zrušení otroctví, a pokud by mu bylo svěřeno nejvyšší velení, což tehdejší vláda splnit nemohla. Po vydání Proklamace emancipace roku 1863 Garibaldi Lincolnovi veřejně vyjádřil obdiv a podporu.
Po roce 1871 se stáhl na Capreru, ale politicky neztichl. Roku 1879 spoluzaložil Ligu demokracie, která prosazovala všeobecné mužské volební právo, sekularizaci státu a omezení církevního majetku. Encyklopedické prameny jej charakterizují také jako zastánce emancipace pracujících a žen. V tomto ohledu byl na svou dobu pozoruhodně moderní.
Giuseppe Garibaldi zemřel 2. června 1882 na Capreře. Jeho život zůstal výkladem jedné z ústředních otázek 19. století: jak skloubit ideál republikánské svobody s pragmatickou politikou sjednocení, vyžadující kompromisy s monarchií i velmocemi. Dokazoval, že vůdce může být současně romantickým symbolem i realistickým stratégem, a že národní mýtus nemusí popírat historickou složitost. Proto je dodnes považován za jeden z hlavních motorů Risorgimenta. Vojevůdce, který dokázal proměnit dobrovolnické nadšení v dějinný zlom.
(Vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
