Až do poloviny 18. století znamenalo přijmout pohostinnost žen z horských oblastí jižní Číny riskovat nejen zdraví, ale i život. V lidových vyprávěních se tradovalo, že některé ženy dokázaly nepozorné cestovatele omámit jídlem či nápojem, do kterých přimíchaly smrtící směs známou jako gu. Tento jed, připravovaný z bojů mezi jedovatými tvory, se stal nejen nástrojem žárlivosti a osobní moci, ale také legendou, jež hluboce ovlivnila vztahy mezi etnickými skupinami v Číně.
Podle starých receptů se příprava gu neobešla bez „pěti jedovatých tvorů“ (zmije, stonožky, štíra, žáby a pavouka). Zvířata byla zavřena do nádoby, kde mezi sebou bojovala, dokud nezůstal jediný vítěz. Ten v sobě soustředil jed všech ostatních. Toxin byl bez chuti i zápachu, a tak mohl být nepozorovaně vmíchán do jídla nebo pití. Oběť pak žila zdánlivě normálně i deset dní, než se dostavily bolesti, horečky, vnitřní krvácení a nakonec smrt.
Jak uvádí profesorka Marta Hansonová z Johns Hopkins University, gu „mu otékalo a bolelo srdce a podbřišek, protože jed mu hlodal vnitřnosti“. Ženy, které chtěly svého milence přimět k návratu, měly údajně připravený protijed. Pokud se muž v určený čas vrátil, byla mu poskytnuta záchrana. Pokud ne, čekal ho rychlý konec.
Historické prameny dokládají, že gu bylo známo v Číně nejméně od roku 610 n. l. a často se objevovalo v kontextu magických praktik. Silně se pojilo s menšinovými etniky na jihu, zejména s kmeny Lingnan a Miao. Tyto skupiny byly z pohledu severní většiny často vnímány s předsudky – jejich ženy chodily bosé, nosily odhalené šaty, lovily po boku mužů a měly značnou míru osobní svobody, včetně práva na předmanželské vztahy.
Od 17. do poloviny 18. století se použití gu (nebo alespoň obavy z něj) rozšířilo zejména po povstání Miao v letech 1735–1736. Podle článku publikovaného v časopise Ethnology se úřady snažily využít strach z jedu k omezení kontaktu a sňatků mezi muži ze severu a ženami těchto kmenů. Jak uvádí tento zdroj:
„Jako zdroje nebezpečí byly neustále zmiňovány ženy kmene, spíše než jejich ozbrojení muži, kteří ohrožovali stabilitu čínské hegemonie v regionu,“ napsal server PRONews.
V reakci na rozšířený strach vznikaly postupy pro odhalení a neutralizaci jedu. Lékař Zhang Lu v 17. století radil použít nosorožčí roh, který se vložil do jídla. A pokud vytvořil bílou pěnu, bylo jídlo otrávené. V roce 1942 zase Chen Guoqun doporučoval cestovatelům hůlky se stříbrnou špičkou, které měly změnou barvy varovat před jedem.
Současní historici se stále více kloní k názoru, že dějiny gu jsou zčásti přehnané a zčásti výsledkem stereotypů vůči svobodným a neasimilovaným menšinám jihu. Hansonová upozorňuje, že „protilék byl postaven na mužské fantazii a na strachu z osobních vztahů se ženami z kmene Lingnan a Miao“. Přesto strach z gu přetrvával minimálně do konce 19. století, kdy bylo ženám z těchto kmenů zakázáno navštěvovat trhy v některých oblastech.
Ať už byl gu reálným jedem, nebo jen legendou, jeho společenský dopad byl obrovský. Po staletí vytvářel kulturní a geografické bariéry, které přežívaly i po jeho údajném vymizení. V moderní době zůstává gu symbolem schopnosti přírodních jedů ovládnout nejen tělo, ale i lidské vztahy, a zároveň připomínkou, jak hluboko mohou zakořenit mýty a předsudky.
(mia, pronews.gr, obr.: aiko)
