Island se stal téměř mýtickým „komáří-svatostánkem“. Na rozdíl od sousedního Norska, Skotska či Grónska zde dosud nevznikla stálá populace komárů, ačkoliv jednotlivci se do země zjevně dostávají. Shoda biologů dnes směřuje k tomu, že rozhodujícím faktorem není nedostatek vhodných biotopů ani absolutní izolace, nýbrž specifická kombinace klimatu a hydrologických podmínek, která opakovaně přerušuje životní cyklus komárů. V celosvětových přehledech je proto Island zmiňován jako jediná suverénní země bez komárů; Antarktida je sice také bez komárů, ale nejde o stát.
Život komára má čtyři klasická stádia (vajíčko, larvu, kuklu a dospělce), a první tři z nich jsou vázána na vodu. Bez delšího období nezamrzlé stojaté vody se vývoj jednoduše nedokončí. Právě v tom spočívá islandský paradox. Země má jezírka, mokřady i tůně, ale podzimní a jarní počasí s častými cykly mrznutí a tání vodní sloupce opakovaně „resetuje“ a ničí vajíčka i larvy dřív, než se stačí proměnit v létající hmyz. To je klíč, proč se ani sporadicky zavlečení jedinci nemění ve stabilní populaci.
Že izolace není neproniknutelná, ví islandští limnologové z praxe. Emeritní profesor Gísli Már Gíslason zdokumentoval případ komára chyceného během letu z Grónska na Island. Sám připouští, že hmyz se může přežít i hodiny v podvozku letadel. Přesto trvá na tom, že geografická bariéra a následné klimatické síto brání zakotvení druhu, a že nedostatek vodních ploch nelze vydávat za hlavní příčinu. Podobně argumentuje univerzitní Q&A portál Vísindavefurinn: u letišť je vod dost, problém je, že „okno“ vhodné teploty je krátké a nestabilní.
K „jednoduchým“ vysvětlením patří i teorie geotermálních vod. Nezamrzají, tak proč tam komáři nehnízdí? Odpověď je dvojí. Teplota bývá pro larvy vysokozeměpisných druhů příliš vysoká a chemické složení těchto vod nebývá vhodné. V souhrnu to nejsou oázy pro komáry, ale spíše extrémní prostředí, které jejich vývoj potlačuje. Alternativní hypotézy z dřívějších let, například že rozhoduje spíše chemie vod a půd než teplotní výkyvy, se v debatě objevují, konsenzus však stále více tíhne k roli mrazových cyklů a „rozkolísané“ hydrologie.
Je však nutné být přesný: „bez komárů“ neznamená „bez štípajícího hmyzu“. Island proslul masivními rojeními pakomárů u jezera Mývatn, které leckdy zatemní oblohu a tvoří klíčovou složku místních potravních sítí. Nejde o komáry rodu Culicidae, nýbrž o odlišné dvoukřídlé. Část druhů nekouše, jiné (např. drobné „no-see-ums“ z čeledi Ceratopogonidae) štípou výrazně. V posledních sezonách navíc biologové opakovaně hlásí výskyty kousavých pakomárků v severovýchodním Islandu. Pro návštěvníky je to praktická poznámka, neboť nepřítomnost komárů nevylučuje nepříjemné štípance od příbuzných „bezzobých bratranců“.
Při hodnocení rizik chorob je třeba oddělit dvě roviny. Zaprvé, i kdyby se komáři na Islandu jednou etablovali, odborníci nepředpokládají, že by zde přežily tropické vektorové druhy jako Aedes aegypti či Aedes albopictus. Ty pro přenos dengue či chikungunyi vyžadují teplé subtropy (islandské klima je mimo jejich komfortní zónu). Zadruhé, v Evropě jako celku se situace mění: tygr komár Aedes albopictus se za poslední dekádu rozšířil ze zhruba stovky regionů do stovek dalších a ECDC varuje, že delší léta, mírnější zimy a změny srážek posouvají vektorové hranice na sever. Tato „nová normalita“ je reálná ve Středomoří a postupně i ve střední Evropě, nikoli však na chladném Islandu.
Vědecké modely i terénní mapy ECDC ukazují, že rok 2025 přinesl další expanze tygřího komára v EU/EHP a lokální ohniska arbovirů ve Francii či Itálii. V britských komárech byl zachycen West Nile virus, přestože riziko pro veřejnost zůstává nízké a jde spíše o signál proměny evropské „hmyzí geografie“. To všechno zvyšuje šanci „příletů“ do severnějších zemí, ale klíčová otázka zní, zda se nově příchozí udrží. V islandském prostředí zatím chybí to, co komáři potřebují nejvíc, tedy delší a stabilní období tekuté nestudené vody.
Závěr je tedy střízlivě optimistický a zároveň varovný. Island je dnes jedinečný přírodní experiment, kde kombinace geografie, klimatu a hydrologie udržuje komáry za dveřmi. Není to dáno magií ani naprostou izolací, nýbrž biologií larev a „nepřátelským“ rytmem počasí. V horizontu oteplujícího se světa však nelze „zónu bez komárů“ považovat za danou navždy. Stačí málo: delší jaro bez mrazů a více stabilní stojaté vody. Zatím se ale zdá, že islandský mrazový metronom tiká ve prospěch lidí a proti komárům.
(vlk, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
