Starověký křížový znak známý jako svastika patřil po tisíciletí k nejrozšířenějším symbolům lidských civilizací. Objevoval se v oblasti Středomoří, Indie i severní Evropy a nesl významy spojené se štěstím, ochranou, sluncem a cyklem života. Ve 20. století se však stal jedním z nejtemnějších emblémů moderních dějin. Jeho proměna v symbol nacistické ideologie nebyla náhodná ani náhlá, ale výsledkem dlouhého procesu, v němž se mísila archeologie, jazykověda, nacionalismus i rasové teorie.
Klíčovou roli v tomto příběhu sehrál Heinrich Schliemann, německý podnikatel a amatérský archeolog posedlý Homérovými eposy. Věřil, že Iliada není pouhým básnickým dílem, ale praktickým návodem k nalezení skutečných měst popsaných v antických textech. Po neúspěšných pokusech na Ithace, kde hledal palác bájného Odyssea, se přesunul do Malé Asie k pahorku Hisarlik, dnešnímu místu Trója.
Právě zde Schliemann během vykopávek objevil tisíce artefaktů z různých období a mezi nimi i stovky ornamentů připomínajících svastiku. Domníval se, že nalezl důkaz jednotného kulturního původu dávných obyvatel oblasti. Později se sice ukázalo, že slavný takzvaný Priamův poklad pochází z doby o více než tisíc let starší, než byla legendární Trója, symbolický význam nálezů tím však neutrpěl. Naopak. V době, kdy Evropa horečně hledala své dávné kořeny, začaly být archeologické objevy chápány jako důkaz národní kontinuity.
Na konci 19. století se rozvíjela srovnávací jazykověda, která identifikovala příbuznost mezi indoevropskými jazyky. Původně neutrální pojem označující jazykovou skupinu se však postupně proměnil v rasový konstrukt. Někteří myslitelé začali tvrdit, že existovala prastará árijská rasa, z níž měli pocházet moderní Evropané, zejména Němci. Svastika, nalezená na místech spojovaných s domnělými indoevropskými kulturami, byla do této představy snadno zapojena.
V této atmosféře získávaly Schliemannovy nálezy nový význam. Symbol, který byl po staletí chápán jako univerzální znak štěstí a kosmického řádu, byl reinterpretován jako emblém rasové čistoty a nadřazenosti. Německé nacionalistické spolky a polovojenské skupiny po první světové válce svastiku převzaly jako vizuální zkratku své ideologie. Archeologie se tak proměnila v nástroj politického mýtu.
Zlom nastal ve chvíli, kdy se tohoto symbolu chopil Adolf Hitler. Při budování vizuální identity nacionálně socialistického hnutí hledal znak, který by byl jednoduchý, snadno rozpoznatelný a zároveň nabitý silnou symbolikou. Svastika tyto požadavky splňovala a navíc už byla zakořeněna v nacionalistickém prostředí. Hitler pochopil, že moderní masová politika potřebuje silné obrazy, které dokážou konkurovat symbolům komunistického hnutí.
Po nástupu nacistů k moci byla svastika systematicky institucionalizována. Joseph Goebbels, ministr propagandy, zajistil, aby se objevovala na vlajkách, uniformách, plakátech i v každodenním životě. Její používání bylo přísně kontrolováno a stalo se výsadou režimu. Symbol se proměnil v nástroj moci, který vymezoval hranici mezi těmi, kdo patří k národu, a těmi, kteří byli označeni za nepřátele.
Psali jsme: Zakázaná hra v Amsterdamu vedla k vzpouře a smrti lidí
K definitivnímu vtisknutí svastiky do kolektivního vědomí přispěla i kinematografie. Propagandistický film Triumph of the Will režisérky Leni Riefenstahl zobrazil masové sjezdy nacistické strany jako téměř mystické rituály, v nichž se svastika stala vizuálním ztělesněním nové identity Německa. Kamera často nahrazovala nepřítomného vůdce právě obrazem symbolu, který měl představovat trvalost a všudypřítomnost režimu.
Výsledkem tohoto procesu bylo definitivní přepsání významu znaku, který byl po tisíce let kulturně neutrální nebo pozitivní. Po hrůzách druhé světové války se svastika v evropském kontextu stala synonymem genocidy, totality a masového násilí. Její původní významy přežívají dodnes především v jiných kulturních okruzích, například v hinduismu či buddhismu, kde zůstává symbolem štěstí a duchovní rovnováhy.
Příběh svastiky tak ukazuje, jak snadno může být archeologický nález vytržen ze svého historického kontextu a zneužit k politickým účelům. Nejde pouze o dějiny jednoho symbolu, ale o varování, že minulost může být mocnou zbraní, pokud je interpretována selektivně a podřízena ideologii.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
