Dějiny bývají často líčeny jako sled velkých bitev a korunovací králů, ale skutečný život většiny lidí ve středověku a raném novověku byl mnohem blíže noční můře než pohádce. Pokud jste nebyli šlechtic nebo bohatý feudál, čekalo vás jen strádání, špína a neustálý strach z toho, že vás někdo potrestá za vaši bídu.

Už samotná nezaměstnanost byla v Anglii 16. století považována za zločin. Lidé bez práce byli označováni za tuláky a trestáni bičováním, vypalováním cejchů na kůži nebo posíláni na nucené práce. V opakovaných případech hrozila i poprava. Stačilo, aby se člověk vydal hledat obživu do jiného města a byl přistižen bez zaměstnání, a tu ránu ho čekal řetěz trestů, které jen málokdo přežil bez trvalých následků.

Středověká posedlost infekčními nemocemi zasela do společnosti paranoidní strach, který se stal osudným i těm, kdo měli jen běžné kožní potíže. Jedno větší akné na čele mohlo stačit, aby byl člověk prohlášen za malomocného. Označený pak musel nosit zvláštní oděv, na krku zvonek varující okolí a nesměl promluvit jinak než šeptem. Ve Francii se dokonce nešťastníci se zarudlou pokožkou končívávali na hranici.

Ani pozdější doba 19. století nebyla bezpečná. Divadelní představení se stávalo hazardem se životem. Přecpané sály, mizerné konstrukce a hořlavé kulisy přinesly stovky obětí požárů a panických útěků. Nejhorší tragédie se odehrála v roce 1903 v Chicagu, kdy v divadle Iroquois zahynulo přes 600 lidí.

Volební procesy byly spíš scénou gangsterských únosů než svátkem demokracie. V USA i Británii operovaly gangy najaté politickými stranami. Ty unášely občany, zamykaly je do sklepů, opíjely a nutily opakovaně hlasovat za „správného“ kandidáta. Vyděšení voliči často měnili převleky a byli násilím vláčeni od jedné urny ke druhé.

Další kapitolou hrůzy byla nemocnice. Lékařská péče v Evropě i Americe 19. století byla spíš synonymem pro smrt než pro léčbu. Pacienti leželi v místnostech připomínajících chlévy, plných špíny, hmyzu a krys. Ošetřovatelé často nebyli ani vyškolení. Nemocnice si najímaly kohokoli, kdo byl ochotný za pár grošů obsluhovat umírající. Ne nadarmo byla návštěva nemocnice považována za poslední zoufalý krok, když všechno ostatní selhalo.

Psali jsme: Tawang - Klášter v oblacích a duchovní poklad Himalájí

Když se dnes lidé rozčilují nad frontami na úřadě nebo neochotou zdravotníků, stačí si vzpomenout na dobu, kdy nemoc znamenala téměř jistou smrt, divadlo mohlo shořet během jediné minuty a za ztrátu zaměstnání jste skončili s cejchem na čele. Středověk a novověk ukazují, jaké peklo může být každodenní život, a jak samozřejmé luxusy dnes považujeme za normu.

(Pilař, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)