Když si dnes čtenář otevře Ilias od Homéra, ocitne se ve světě, kde si hrdinové na bojišti bez potíží nadávají v plynulé řečtině. Achilles i Hector si rozumějí, jako by stáli na jedné straně Egejského moře. Jenže právě tady začíná problém, který moderní věda postupně rozplétá. Troja zřejmě řecky nemluvila vůbec.
Současné poznatky archeologie i jazykovědy se sbíhají k jednomu poměrně přesvědčivému závěru. Obyvatelé Troje byli součástí anatolského světa a jejich jazykem byla s velkou pravděpodobností luwijština. Luwský jazyk patřil do anatolské větve indoevropských jazyků a byl blízce příbuzný Chetitskému jazyku, kterým hovořila mocná Chetitská říše. Nejde přitom o pouhou hypotézu od stolu, ale o kombinaci konkrétních nálezů a diplomatických záznamů.
Zlom přišel v roce 1995, kdy archeologové na lokalitě Hisarlik objevili drobný bronzový pečetní váleček s luwijskými hieroglyfy. Nález je na první pohled nenápadný, ale o to důležitější. Jde o jediný dosud nalezený autentický písemný doklad přímo z Troje. V prostředí, kde jinak vládne téměř úplné ticho archivů, má tento předmět váhu celé knihovny.
Ještě zajímavější jsou však texty z druhé strany hranice. Chetitské klínopisné archivy totiž hovoří o království Wilusa, které badatelé ztotožňují s Homérovým Íliem. Dochovala se dokonce smlouva mezi chetitským králem Muwatalli II a vládcem Wilusy jménem Alaksandu. To jméno zní podezřele povědomě. Připomíná totiž Alexandrose, tedy alternativní jméno trojského prince Parise. Náhoda to být může, ale zapadá až příliš dobře do širšího obrazu.
Tento obraz ukazuje Troju jako pevně zakotvenou součást západní Anatolie, nikoli jako řeckou kolonii. Kulturně i politicky spadala do sféry chetitského vlivu a jazykově do oblasti, kde dominovala právě luwijština. Jinými slovy, kdyby se skutečný trojský obránce ocitl na Homérově bojišti, pravděpodobně by nerozuměl ani první větě, kterou mu Achilleus adresoval.
Proč tedy po staletí převažovala představa, že Trojané mluvili řecky. Odpověď je jednoduchá a zároveň trochu nepříjemná. Literární síla Ilias byla tak dominantní, že přehlušila realitu. Homér vytvořil svět, kde sdílený jazyk umožňuje dramatický dialog, rychlé konflikty i jasnou identifikaci hrdinů. Pro vyprávění to funguje dokonale. Pro historickou rekonstrukci už méně.
Absence vlastních trojských archivů navíc otevřela prostor spekulacím. Badatelé se v průběhu staletí snažili zaplnit prázdné místo různými jazyky, od frýgštiny přes thráčtinu až po hypotetické předchůdce etruštiny. Ve skutečnosti šlo často o projekci pozdějších poměrů do hlubší minulosti. Dnes víme, že takový postup může být zavádějící. Doba bronzová měla vlastní logiku, která se nedá jednoduše odvodit z pozdějších migrací.
Příběh jazyka Trojanů tak není jen jazykovědnou hádankou, ale i ukázkou toho, jak silně dokáže literatura formovat historické vědomí. Homér nám dal nezapomenutelné hrdiny, ale zároveň vytvořil iluzi kulturní jednoty, která v realitě neexistovala. Moderní archeologie tuto iluzi postupně rozbíjí a místo ní nabízí obraz mnohem pestřejšího a složitějšího světa.
Troja přestává být jen řeckým příběhem a znovu se vrací tam, kam skutečně patřila. Do Anatolie, mezi jazyky a kultury, které dnes známe spíše z rozlomených hliněných tabulek než z veršů epické poezie. A možná právě v tom spočívá její největší kouzlo. Ne v tom, co o ní napsal Homér, ale v tom, co o ní dokáže odhalit ticho, které po ní zůstalo.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
