Evropská posedlost vůněmi se nerodila v salonech krásy, ale v lékárnách a nemocnicích. Ve středověku i raném novověku se věřilo, že nemoci vznikají působením špatného vzduchu. Tato představa, známá jako miasmatická teorie, spojovala mor či malárii s jedovatými výpary a nocí. Samotné slovo malárie pochází z italštiny a znamená mal aria, tedy špatný vzduch. V takovém myšlenkovém rámci se zdálo logické chránit se tím, co očišťuje prostředí a překrývá zápach: vonnými dýmy, octy a později i alkoholem stabilizovanými kolínskými. Moderní historiografie tento vývoj popisuje jako dlouhé, přerývané soupeření výkladů nemocí, než je v 19. století definitivně nahradila teorie mikrobů. Dnes se může tato představa jevit naivní, tehdy však šlo o racionální reakci na nevysvětlitelnou smrtnost i všudypřítomné pachy měst.
Technologický základ vůně jako prostředku proti nemoci položili evropští lékárníci, kteří od 13. století uměli byliny nejen vařit, ale také destilovat a ochlazovat výpary v helmách a hadicích. Zásadní posun nastal ve chvíli, kdy éterické oleje začali ředit a fixovat vínovým lihem či destilátem. Tím vznikly lehké voňavé roztoky, které se nekazily, snadno se vstřebávaly a umožňovaly nosit vůni na těle i v textiliích. V písemných receptech se objevují rozmarýn, tymián, růže a citrusové kůry, přidávané do vín a destilátů. Zcela výjimečnou roli sehrál rozmarýn, coby rostlina spojovaná s pamětí, očistou a bdělostí. Stal se jedním z kamenů evropské parfumerie, od pozdně středověké „uherské vody“ až po průmyslové směsi 18. a 19. století.
K nejslavnějším produktům této éry patří takzvaná uherská voda, známá také jako voda královny uherské. Tradice ji klade do pozdního 14. století a připisuje ji dvoru uherské královny Alžběty. Podle encyklopedických přehledů jde o jeden z nejstarších alkoholových parfémů v Evropě, přičemž hlavní složkou byl právě rozmarýn. Vědecké a muzejní publikace upozorňují, že okolnosti vzniku a přesná identita královny zůstávají nejasné, jisté však je, že receptury rozmarýnových vod kolovaly Evropou a sloužily jako tonikum, parfém i dezinfekční oplach. V prostředí, kde se nemoc spojovala se vzduchem, se voda vtírala do spánků, zápěstí a do šatů, někdy se i popíjela jako léčivá kapka. Dnes tomu říkáme kulturní strategie maskování a subjektivní úlevy, tehdejší lékařská praxe však vnímala vůni jako aktivní prostředek ochrany a hygieny.
Městský kontext měl pro tyto vonné rituály zásadní význam. Morové vlny proměnily veřejnou hygienu i péči o tělo. Lázeňská kultura byla v Evropě pestřejší, než se dříve soudilo. V některých městech lázně fungovaly, jinde se jejich provoz omezoval. Tam, kde se koupání z obavy před otevřenými póry a kontaminací omezovalo, rostla role náhradních prostředků určených k čištění vzduchu a těla. Vonné vody se tak staly součástí každodenní hygieny i společenského signálu. Současný výzkum městské hygieny před morem i po něm ukazuje, že praktiky byly rozmanité, od vykuřování prostor až po regulaci odpadních vod.
Zásadní změnu přinesl počátek 18. století a město Kolín nad Rýnem, kde italský rodák Johann Maria Farina v roce 1709 představil novinku, kterou na počest města nazval Eau de Cologne - voda z Kolína. Farina zkombinoval čistý alkohol s bergamotem a dalšími citrusovými oleji a vytvořil mimořádně svěží kompozici. Z laboratorního tonika se stalo módní a obchodní zboží. Kolínská měla své jméno, značku i distribuční příběh a pronikla na evropské dvory. Tím položila základ celé rodiny svěžích kompozic, zatímco starší rozmarýnové vody přežívaly už jen v domácím léčitelství a kosmetice. Muzejní sbírky i kolínská turistická místa dnes připomínají, že právě Farinův dům představuje nejstarší nepřetržitě fungující parfémovou firmu na světě.
Složení i způsob použití odpovídaly posunu od lékárenského přípravku k parfému. Původní kolínská byla destilát s nízkou koncentrací olejů (převážně citrusových, s levandulí a někdy s neroli). Nanášela se štědře na tělo i textilie a přinesla do měšťanských interiérů nový standard čistoty a svěžesti. V moderní terminologii se pro podobně lehké vonné vody používá označení „kolínská“, přičemž koncentrace esencí bývá nižší než u parfémových vod a parfémů. Tento technický jazyk odráží průmyslovou normalizaci, která se začala formovat právě s kolínskou, a parfumerie se tak přesunula z dvorů a lékáren do obchodních pasáží a katalogů.
Když dnešní historik čte dobové receptáře a městské předpisy, vidí dvě propojené roviny. První se týká střetu teorií a praxe v boji s nákazou, tedy víry ve špatný vzduch, vykuřování a používání vonných vod jako ochrany. Druhá rovina se týká kultury identity, kdy vůně vyjadřovala příslušnost a postavení. U uherské vody i kolínské se tyto roviny spojily: rozmarýn symbolizoval očistu, paměť a bdělost, zatímco citrusy s alkoholem se staly manifestem moderní čistoty a racionality. Romantické legendy je však třeba oddělit od ověřitelných archivních faktů. U uherské vody lze doložit rozmarýnový charakter a ranou alkoholovou bázi, avšak autorství i marketingový příběh jsou nejisté. U kolínské naopak existují podnikové archivy a přesné datum vzniku roku 1709, což vysvětluje, proč se Farinovo jméno stalo synonymem původního produktu, a to i navzdory pozdějším sporům o název.
Konečný obraz středověké a raně novověké vůně proto nevypadá jako přímka od pověry k vědě, ale jako spletitá evoluce techniky, obchodu a hygieny. Destilace, rozmarýn a domácí lékárna vytvořily užitečný prostředník mezi obavou a nadějí. Z tohoto prostředníka se o tři století později stal průmysl, který spojil znalosti o rozpouštědlech, logistice a vkusu do jediné lahvičky. Uherská voda tak představuje první evropský krok k alkoholovému parfému, zatímco Eau de Cologne znamená průlom, jenž z vůně učinil kulturní normu. Oba příběhy odrážejí dějiny evropského města, které se učilo žít s rizikem nákazy, toužilo po svěžesti a hledalo způsob, jak dát zápachu i strachu civilizovanou podobu.
Poznámka: Přehledné encyklopedické heslo o rozmarýnu včetně zmínky o uherské vodě přináší Britannica, podrobnou historii kolínské s datem 1709 a rolí bergamotu uvádí Farinovo muzeum a oficiální stránky značky. Teoretické pozadí miasmat a etymologie malárie shrnují medicínské studie v archivu Národních institutů zdraví a vysokoškolské semináře, kulturní kontext městské hygieny před morem i po něm zkoumají práce v časopise Past and Present a novější syntézy městské hygieny a lázeňství.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
