Lucifer: Kdy se „narodil“ ďábel, který se vlastně nenarodil

Slovo Lucifer není narození Satana, ale latinský „nositel světla“ pro Venuši. Z básnického obrazu v Izajášovi se stal omylem jménem ďábla.

Lucifer: Kdy se „narodil“ ďábel, který se vlastně nenarodil
Ilustrační foto
15. října 2025 - 04:52

Otázka „kdy se narodil Lucifer“ v sobě skrývá drobný chyták. V původních textech totiž žádné datum nenajdeme, protože Lucifer nebyl historickou bytostí s vlastním životopisem. Jde o latinské slovo, které znamená „nositel světla“, a staří Římané jím označovali planetu Venuši, když se objevovala na ranní obloze jako jitřenka. V klasické mytologii se tato zářivá hvězda někdy zobrazovala jako postava nesoucí pochodeň, avšak šlo pouze o básnický obraz spjatý s planetou. Temný vládce podsvětí s tím neměl nic společného. Teprve mnohem později, v novověku, se jméno Lucifer začalo spojovat se Satanem, a to především vlivem teologických výkladů a literárních děl.

Základní klíč k tomuto posunu se nachází v knize proroka Izajáše 14,12, kde prorok zesměšňuje pyšného babylonského krále a přirovnává jeho pád k pádu ranní hvězdy. Hebrejský originál používá výraz hélél ben šachar, tedy „zářící, syn jitra“. Jde o básnický obrat, který odkazuje na planetu Venuši, jež po rozbřesku rychle mizí z nebe, když její světlo překoná vycházející slunce. Moderní překlady proto tento výraz tlumočí jako „ranní hvězda“ nebo „zářící“, nikoli jako vlastní jméno. Srovnání různých překladů i slovníků ukazuje, že původní význam směřoval k obrazu hvězdy a ne k identifikaci s osobou ďábla.


Zásadní obrat nastal ve 4. století, kdy vznikl latinský překlad Bible známý jako Vulgáta. Jeho autorem byl svatý Jeroným, který hebrejské hélél přeložil jako lucifer. V jeho době šlo o běžný a zcela neutrální latinský výraz pro jitřenku, tedy ranní Venuši. Verš „Quomodo cecidisti de caelo, Lucifer, qui mane oriebaris?“ – „Jak jsi spadl z nebe, jitřenko, synu jitra?“ – se poté stal součástí celé latinské biblické tradice. Později ho převzal i anglický překlad King James Version, kde jméno „Lucifer“ zůstalo. Právě tato linie překladů otevřela cestu k pozdějšímu ztotožnění původně poetického obrazu s postavou padlého anděla.

Důležité je, že už řecký překlad Starého zákona, známý jako Septuaginta, který předcházel Vulgátě, používá pro stejný verš termín heōsphoros, tedy „ten, kdo přináší úsvit“. To potvrzuje, že starověký čtenář rozuměl přirovnání k ranní hvězdě a neviděl v něm osobní jméno temné bytosti. Teprve pozdější teologické tradice, inspirované novozákonními odkazy na pád Satana, začaly tento text chápat alegoricky jako obraz padlého anděla. Akademické studie, které sledují vývoj biblických překladů, ukazují, že šlo o postupnou proměnu významu při přenosu mezi jazyky a epochami.

Když se v evropské kultuře ustálilo spojení „Lucifer rovná se Satan“, velkou roli v tom sehrála literatura. John Milton ve svém eposu Ztracený ráj vložil jméno Lucifer do příběhu vzpoury andělů a jejich pádu. Tím upevnil spojení tohoto jména s pýchou a vzdorem vůči Bohu. Podle encyklopedie Brittanica se v křesťanské tradici původní jitřenka proměnila v označení Satana před pádem, což proniklo do běžného jazyka i přísloví. Dodnes tak přežívá představa, že Lucifer je vlastní jméno ďábla, i když ve skutečnosti jde o výsledek dlouhé literární a teologické proměny starého astronomického a poetického termínu.


Zajímavé je, že latinská Vulgáta používá slovo lucifer i v pozitivním smyslu na jiných místech Bible, například v Novém zákoně, kde označuje jitřenku jako symbol Krista. To dokazuje, že ve staré latině nebyl tento výraz démonický, ale zcela neutrální a označoval světlo a svítání. Moderní překlady se proto obvykle vracejí k výrazům „ranní hvězda“ nebo „zářící“ a záměrně se vyhýbají používání jména, které by odvádělo pozornost od původního smyslu textu, tedy od posměšné písně proti babylonskému králi.


V konečném součtu tedy není co slavit ani co zapisovat do kalendáře narozenin. Lucifer se nezrodil jako bytost z masa a kostí, ale jako slovo, které v průběhu času změnilo význam. Dříve než se stal symbolem padlého anděla, byl obyčejným označením planety Venuše, která září na obloze těsně před rozedněním. Prorok Izajáš použil obraz „zářícího syna jitra“ jako metaforu pýchy a pádu krále, čímž popsal jev, který mohl vidět každý člověk. O mnoho století později se díky překladům, teologickému výkladu a literární tradici tento obraz proměnil v mytickou postavu, která se trvale usadila v lidské představivosti. Je to připomínka, že slova mají vlastní dějiny a že samotný překlad dokáže proměnit způsob, jakým si lidé představují svět, aniž by se muselo stát něco skutečného.

Použité zdroje: Encyclopaedia Britannica: „Lucifer“ a „Venus in culture“; Biblia Sacra Vulgata, Iz 14,12; Septuaginta (LXX), Iz 14,12 – překlad heōsphoros; Přehled moderních překladů Bible (BibleHub, BlueLetterBible); Milton, John: Paradise Lost (1667)

(Pilař, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)


Anketa

Měl by se podle Vás Filip Turek stát ministrem zahraničí?

Ano 45%
transparent.gif transparent.gif
Ne 25%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 30%
transparent.gif transparent.gif