V roce 1963 obyvatel vesničky Malakopí, kdysi známé jako Melegubu či Derinkuyu, ve střední Kappadokii pracoval na stěně svého domu, vytesaného do měkké sopečné horniny. Při bourání objevil dutinu, která vedla do neznámého prostoru – místnosti, která na první pohled nebyla součástí typického sklepa. Otázka pak byla: kam vede dál? A odpověď byla fascinující: hlouběji a hlouběji.
Archeologové záhy odhalili, že se jedná o podzemní síť, která dosahuje úctyhodných 40 metrů pod povrch a zahrnuje jedenáct úrovní. Prvních osm z nich je dnes zpřístupněno veřejnosti díky otevření přístupných tras v roce 1969, zatímco zbývající tři stále procházejí průzkumem a dokumentací.
První fáze stavby se datuje do 8.–7. století př. n. l., předpokládá se přičinění Frýgů, nicméně někteří odborníci přisuzují základy i Chettitům (okolo 1400 př. n. l.). Nejstarší písemná zmínka o podzemních obydlích pochází však od Xenofóna, který popisoval domy, jež pojaly celé rodiny, jejich zvířata i zásoby. Na počátku druhé fáze, během byzantského období, se podzemí rozšířilo a přibyly kaple, sklady, seminární sál i propojení s dalšími městy pomocí kilometrů vedených chodeb.
Malakopí nabízí vše, co si lze představit: dílny na víno a olej, stábly, keláře, jídelny, kapli, na druhé úrovni pak prostorné kruhové sídlo s klenutou halou sloužící možná jako religiózní škola. Propojení třetího a čtvrtého patra obstarávala šachta, která pokračovala až do průsečíku s podzemní křížovou kaplí. Systém ventilace zajišťovala 55metrů vysoká ventilační věž, která sloužila zároveň jako studna a umožňovala lidem přístup k vodě i v době, kdy povrch z okolí byl neprůchozí.
Vchod do města tvořila mohutná kamenná vrata, které tvořily mlýnské kameny vysoké 1–1,5 m, široké 30–50 cm a vážící 200–500 kg. Mohli je otočit jen obyvatelé a chránily rezidenty i před invazemi. Okolo se nacházelo množství pastí pro vetřelce, kteří riskovali uvěznění nebo smrt v pasti, zatímco strategicky rozmístěné šachty sloužily k bezpečnému zásobování a větrání, aniž by otvíraly cestu zvenčí. V éře arabsko-byzantských konfliktů (7.–10. století n. l.) chránilo obyvatelstvo Malakopí před vpády a umožňovalo bezpečné sklizení úrody i soužití lidí s dobytkem.
Psali jsme:
Malakopí je nejrozsáhlejší vůbec z více než stovky nalezených podzemních měst v Cappadocii. Kapacita měla pojmout 3 000 až 50 000 lidí, včetně jejich zvířat, potravin a vodních zdrojů. Některá propojení vedla až k sousedním podzemním sídlištím, což znásobovalo její hodnotu jako regionálního bezpečnostního útočiště.
Malakopí není jen archeologický unikát, ale i důmyslná památka strategií, kultury a přežití. Je to město, které žije hlavou dolů a zároveň také otevírá otázky: Kdo byli lidé, kteří stavěli nejdříve nahoru v kopcích, a pak dolů pod zem? Proč místo chrámů zvolili hloubky? A co všechno museli vědět o architektuře, větrání a obraně? Je to největší a nejdůležitější ekologický a strategický příběh, který se začal psát čirou náhodou kolem roku 1963.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
