Bylo krátce po poledni 15. ledna 1919. V bostonské čtvrti North End se lidé vraceli z oběda, přístavní dělníci nakládali zboží a po ulici Commercial Street projížděly povozy. Z nedalekého přístavu se ozýval běžný ruch velkoměsta. Pak se ozvala série hlasitých ran. Obyvatelé si nejprve mysleli, že se něco stalo na nadzemní železnici. Ve skutečnosti se právě začínala jedna z nejpodivnějších průmyslových katastrof amerických dějin.
Nedaleko přístavu stála obrovská ocelová nádrž vysoká přibližně patnáct metrů. Uvnitř se nacházelo kolem 8,7 milionu litrů melasy, tmavé husté tekutiny vznikající při výrobě cukru. Používala se mimo jiné k produkci alkoholu pro průmyslové účely. Nádrž patřila společnosti United States Industrial Alcohol a měla být bezpečným skladištěm této suroviny. Místo toho se během několika okamžiků proměnila ve zdroj ničivé záplavy.
Kolem jedné hodiny odpoledne ocelová konstrukce náhle povolila. Kovové pláty se roztrhly, nýty létaly vzduchem a obrovské množství melasy se vyvalilo do okolních ulic. Svědci později popisovali mohutný rachot připomínající výbuch. Za okamžik už se mezi budovami valila hnědá masa, před kterou nebylo téměř kam utéct. Podle dobových svědectví dosahovala první vlna místy výšky několika metrů. Odhady její počáteční rychlosti hovoří až o 56 kilometrech za hodinu. To je rychlost automobilu jedoucího městem, jenže místo vozidla se ulicemi hnala obrovská stěna lepkavé tekutiny, která strhávala všechno, co jí stálo v cestě.
Melasa se může zdát jako neškodná surovina. Je sladká, hustá a při běžném zacházení se pohybuje pomalu. Jenže miliony litrů představují obrovskou hmotnost. Když se nádrž protrhla, nahromaděná kapalina se dala do pohybu pod značným tlakem. Její síla stačila k poškození domů, převrácení vozů a deformaci kovových konstrukcí. Jednou z nejvážněji poškozených staveb byla místní hasičská zbrojnice. Náraz ji vychýlil ze základů a část budovy se zřítila. Melasa zasáhla také podpěry nadzemní železnice, jejíž konstrukce se pod náporem pokřivila. Ulice se zaplnily troskami, dřevem, kusy kovu a převrácenými povozy.
Nejhorší osud čekal lidi, které vlna zastihla přímo v cestě. Někteří byli sraženi k zemi, jiní uvězněni pod troskami. Hustá melasa jim bránila v pohybu a dostávala se do úst i dýchacích cest. Kdo se pokusil vstát, často zjistil, že ho lepkavá hmota drží jako past. Záchrana byla mimořádně obtížná, protože každý pohyb vyžadoval velkou sílu.
Katastrofa zasáhla také koně zapřažené do nákladních povozů. Zvířata se nedokázala z husté tekutiny vyprostit a některá zahynula. Pro obyvatele čtvrti musel být pohled na ulici, která se během několika minut změnila v hnědé lepkavé jezero, naprosto nepochopitelný. Na místo rychle dorazili policisté, hasiči, zdravotníci i dobrovolníci. Do záchranných prací se zapojili také námořní kadeti z nedaleké výcvikové lodi USS Nantucket. Záchranáři se brodili melasou, hledali uvězněné lidi a pokoušeli se odstraňovat trosky. Práce byla vyčerpávající. Tekutina ulpívala na oblečení, nářadí i nosítkách a postupně houstla.
Nakonec zahynulo 21 lidí a přibližně 150 dalších utrpělo zranění. Mezi oběťmi byli přístavní dělníci, pracovníci města, hasiči i děti. Některá těla se podařilo najít až po několika dnech. Ostatky jednoho z pohřešovaných mužů byly objeveny v bostonském přístavu teprve po několika měsících.
Samotná záchrana lidí však byla jen začátkem problémů. Několik ulic pokrývala vrstva melasy, která místy dosahovala téměř jednoho metru. Lepkavá hmota pronikla do sklepů, pod podlahy a mezi trosky budov. Běžné zametání nebo odklízení lopatami téměř nepomáhalo. Čím déle melasa ležela na místě, tím obtížnější bylo ji odstranit. Pracovníci nakonec začali využívat mořskou vodu, která pomáhala hustou surovinu ředit a odplavovat. Do čištění se zapojily stovky lidí. Ulice bylo nutné zbavit nejen melasy, ale také zničených konstrukcí, poškozených vozů a dalšího materiálu. Část sladké hmoty skončila v přístavu a voda v okolí získala hnědavé zabarvení.
O katastrofě se dlouho vyprávěla ještě jedna zvláštnost. Podle místních vzpomínek bylo v North Endu za teplých letních dnů cítit melasu ještě mnoho let po neštěstí. Sladký pach se stal součástí městské legendy, kterou si obyvatelé Bostonu předávali po generace. Vyšetřování odhalilo, že obrovská nádrž vykazovala problémy už před katastrofou. Obyvatelé si všímali, že z ní melasa prosakuje. Podle některých svědectví si děti dokonce chodily unikající sirup nabírat. Nádrž při napouštění vydávala znepokojivé zvuky a její konstrukce nebyla dostatečně spolehlivá.
Společnost se přitom zpočátku bránila tvrzením, že mohlo jít o sabotáž. Spojené státy tehdy zažívaly období politického napětí a obavy z anarchistických útoků nebyly neobvyklé. Pro tuto teorii se však nenašly přesvědčivé důkazy. Stále zřetelněji se ukazovalo, že hlavní problém spočíval v konstrukci nádrže a nedostatečném dohledu nad jejím provozem.
Následoval jeden z nejvýznamnějších soudních sporů své doby. Pozůstalí a poškození podali více než stovku žalob, které byly následně spojeny do rozsáhlého řízení. Vyslýchaly se tisíce svědků, zkoumaly technické dokumenty a posuzovaly příčiny havárie. Roku 1925 dospěl soudem pověřený vyšetřovatel k závěru, že za neštěstí nese odpovědnost provozovatel nádrže.
Případ měl význam i pro budoucnost stavebnictví a průmyslové bezpečnosti. Ukázal, jak nebezpečné může být budování velkých technických zařízení bez dostatečných výpočtů, kontroly materiálů a odborného dozoru. Bostonská katastrofa se stala jedním z často připomínaných příkladů toho, proč musejí průmyslové stavby podléhat přísným bezpečnostním pravidlům.
Vědci se k neštěstí vrátili dokonce téměř o sto let později. Výzkum představený v roce 2016 se zaměřil na chování melasy při různých teplotách. Pomohl vysvětlit zdánlivý paradox: proč se tekutina, kterou známe jako pomalu tekoucí sirup, dokázala nejprve pohybovat tak ničivou rychlostí a následně se změnila v mimořádně obtížně odstranitelnou hmotu.
Odpověď spočívá v kombinaci obrovského množství kapaliny, jejího prudkého uvolnění a zimních podmínek. Po protržení nádrže se melasa zpočátku valila ulicemi jako mohutná povodňová vlna. Jakmile se rozlila a ochlazovala, její viskozita rostla. Lidé, kteří přežili první náraz, se tak mohli ocitnout v prostředí, z něhož bylo stále těžší uniknout.
Dnes na místě někdejší nádrže v bostonské čtvrti North End stojí park a tragédii připomíná pamětní deska. Kdo kolem prochází, jen těžko si dokáže představit, že se zde kdysi odehrála katastrofa, při níž se obyčejná surovina na výrobu cukru a alkoholu proměnila ve smrtící přírodnímu živlu podobnou sílu.
Velká melasová povodeň z roku 1919 tak zůstává jedním z nejbizarnějších a zároveň nejtragičtějších průmyslových neštěstí v historii. Její příběh připomíná, že nebezpečí nemusí vždy představovat oheň, výbušniny nebo jedovaté látky. Někdy stačí miliony litrů sladkého sirupu, špatně postavená nádrž a několik vteřin, během nichž se běžný pracovní den změní v katastrofu.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
