Představme si svět, ve kterém neandertálci nezanikli. Přežili do dnešních dnů jako paralelní druh člověka. Spolu s námi by obývali planetu Země, měli by své komunity, své tradice, své jazyky. Možná i své státy. Byli by našimi sousedy, spolužáky, spolupracovníky. Nebo našimi nepřáteli? Tato otázka přestává být jen akademickým cvičením. Díky paleogenetice víme, že neandertálci byli natolik podobní nám, že jsme s nimi měli děti. Je tedy zcela legitimní ptát se: co kdyby neskončili?
Nejprve je třeba si uvědomit, že neandertálci nebyli „jiná rasa“ lidí, ale jiný druh člověka – Homo neanderthalensis. Sdíleli s námi více než 99 % genetického materiálu, ale vývojově se oddělili před zhruba 600 000 lety. Přesto si zachovali mnoho společných rysů. Měli jazykové geny, sociální struktury, pohřbívali mrtvé, malovali jeskyně, nosili ozdoby. Byli pomalejší, silnější, robustnější, ale nebyli méněcenní. Pokud by přežili do současnosti, nebyli by exotickou menšinou. Byli by alternativní větví člověčenství.
Jak by reagovala naše civilizace na takovou jinakost? Historie lidstva je bolestně plná případů diskriminace, nadřazenosti a vylučování i na základě barvy pleti nebo jazyka. Jak bychom reagovali na někoho, kdo má jiný tvar lebky, hrubší rysy, hlubší hlas? Byli bychom schopni přijmout neandertálce jako sobě rovné, nebo bychom je utlačovali jako „zaostalé“? A co oni? Chtěli by žít s námi, nebo si udržet vlastní kulturu?
Možná by měli svůj vlastní jazyk, vlastní vzdělávací systém, své náboženství. Jejich děti by měly jiný rytmus učení, možná by myslely více prostorově než jazykově. Uměly by lovit, číst krajinu, předvídat počasí lépe než my. Byli by silnější fyzicky a možná by dominovali v určitých sportech. Nebo by jejich komunitní soudržnost předčila náš individualismus. Mohli by nás inspirovat, stejně jako my je. Vědci by spolupracovali napříč druhy, psychologové by porovnávali struktury emocí, lingvisté by zkoumali jejich jazyk. A možná by vzniklo nové pole diplomacie (mezirodová diplomacie).
Nabízí se i technologická otázka: přizpůsobila by se technologie neandertálcům, nebo by byli nuceni přizpůsobit se světu Homo sapiens? Dotykové obrazovky, psané písmo, jemná motorika, to vše vychází z našich schopností. Neandertálci, s masivnějšími prsty a jinými neurologickými strukturami, by možná potřebovali jiné rozhraní. A my bychom možná museli navrhovat svět „dvojí kompatibility“.
A co etika a právo? Měli by neandertálci stejná práva? Byli by chráněni ústavou, nebo by byli „předmětem“ výzkumu? V totalitních režimech 20. století byly celé lidské skupiny dehumanizovány kvůli původu. Bylo by to jiné u druhu, který je nám podobný, ale přesto evolučně odlišný? Anebo bychom se konečně naučili chápat odlišnost jako přínos, ne jako hrozbu?
Psali jsme:
Existuje i pozitivní scénář. Neandertálci jako strážci přírody, znalci lesa, ochránci krajiny. Mohli by hrát roli, kterou jsme my ztratili, tedy propojení s přírodním světem, cit pro rovnováhu. Jejich kultura mohla být méně materialistická, více spirituální. Mohli by nám připomínat, co znamená být součástí ekosystému, ne jeho pánem.
Nebo jiný scénář: smísení pokračuje, mezidruhové páry jsou běžné, vzniká nová generace lidí Homo sapiens neanderthalensis hybridus. Evoluce pokračuje. Lidé už nejsou „čistým druhem“, ale komplexní směsicí dvou linií. Měnily by se standardy krásy, estetiky, ideálů. Móda, hudba, filozofie, to vše by neslo stopy obou světů. Možná bychom byli méně arogantní. Možná bychom víc vnímali, že nejsme středem vesmíru, ale jen jednou z mnoha variant lidského bytí.
„Neandertálci nás učí, že jinakost není méněcennost. Kdyby přežili, možná bychom konečně pochopili, že být člověkem znamená víc než jen být Homo sapiens,“ napsal paleoantropolog João Zilhão.
A možná právě v této alternativní historii je ukryt klíč k budoucnosti. Pokud bychom dokázali žít s jiným druhem člověka, možná bychom se konečně naučili žít i sami se sebou.
(Pilař, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
