Dlouho se tvrdilo, že neandertálci byli slepou vývojovou větví. Sice silní, ale jednodušší tvorové, kteří nezvládli konkurenci s chytřejším Homo sapiens. Jenže výzkumy posledních dvou dekád ukazují zcela jiný obraz. Neandertálci nebyli žádní tupí divoši, ale lidé s vlastní kulturou, schopní abstraktního myšlení, péče o druhé a možná i s jazykem.
Začněme tím nejzásadnějším: mozkem. Neandertálci měli mozek stejně velký nebo větší než Homo sapiens – kolem 1400 cm³. To samo o sobě ještě nemusí znamenat vyšší inteligenci, ale jeho tvar a struktura naznačují specializované schopnosti. Antropologové z Lipska například dokázali pomocí 3D rekonstrukcí lebek, že mozky neandertálců měly vysoce vyvinuté oblasti zodpovědné za zrak a prostorové vnímání. Výborně se tak orientovali v krajině a při sledování kořisti. Dokázali plánovat, spolupracovat při lovu a pohybovat se v obtížném terénu. Nešlo o náhodné lovce, ale o strategicky jednající skupiny.
Dále tu máme důkazy o sociální péči. V jeskyních po celé Evropě, od Francie po Gruzii, byly nalezeny kostry neandertálců, kteří přežili vážná zranění nebo nemoci, které by bez pomoci jiných nepřežili. Známý je případ jedince s amputovanou rukou, ztrátou zubů i deformovanou nohou, a přesto žil dál. To svědčí o solidaritě a empatii. Neandertálci si pomáhali. Péče o staré a nemocné je znakem kulturní vyspělosti.
Překvapivě pokročilé byly i jejich nástroje. V některých lokalitách, jako je francouzské Saint-Césaire nebo italské Grotta del Cavallo, byly nalezeny propracované kamenné škrabky, hroty a pazourkové čepele, které svědčí o pokročilé technologii. Některé nástroje byly přizpůsobeny specifickým úkolům, například k opracování kůže nebo výrobě oštěpů. Nešlo o náhodné úštěpy, ale o pečlivě vyráběné nástroje, často opakovaně opracovávané a nošené na různá místa.
Otázka jazyka je stále otevřená, ale stopy existují. Neandertálci měli hrtan a jazylku v anatomické poloze podobné té naší. A co víc, analýzy DNA odhalily, že sdíleli gen FOXP2, spojený s řečovou schopností. To by mohlo znamenat, že alespoň nějakou formu mluvené řeči ovládali. Pokud měli jazyk, mohli sdílet příběhy, předávat zkušenosti, mít mýty. Tedy vše, co tvoří kulturní základ lidské společnosti.
Kromě toho víme, že pohřbívali své mrtvé. Ať už šlo o prosté uložení těla do země nebo náznaky symbolického chování, jako jsou květinové zbytky v hrobech (například známý nález v jeskyni Shanidar v Iráku), jde o hluboký kulturní projev. Smrt měla pro neandertálce zjevně význam. Nešlo o čistě biologický fakt – šlo o přechod, možná o něco posvátného.
A pak je tu genetika. Každý neafrický člověk dnes nese v sobě 1–4 % neandertálské DNA. To znamená, že k mezidruhovému křížení docházelo, a že k němu nedocházelo náhodně, ale opakovaně. Neandertálci nebyli jiný druh v zoologickém smyslu, byli „jiní lidé“. A podle stále více vědců bychom je neměli chápat jako hloupé konkurenty, ale jako paralelní variantu člověčenství. Možná s jinými prioritami, ale se stejným základem: myšlením, emocemi, kulturou.
Psali jsme:
„Neandertálci nebyli žádní blázni s kyjem. Byli to lidé. Možná jiní, ale lidé,“ napsal britský archeolog Paul Pettitt v komentáři k novým objevům. A nelze s tím než souhlasit.
Zatímco se dříve tvrdilo, že Homo sapiens neandertálce „vytlačil“ nebo „převálcoval“, dnes se nabízí jiný obraz. Možná jsme s nimi nějaký čas žili bok po boku, učili se od sebe, sdíleli nástroje, zvyky i geny. A možná to nebylo o vítězství jednoho nad druhým, ale o křehké rovnováze dvou typů lidí, z nichž jeden měl o chlup větší šanci přežít.
Zajímavé citace:
„Neandertálci nebyli žádní blázni s kyjem. Byli to lidé. Možná jiní, ale lidé.“ (Paul Pettitt, 2022)
„Mozek neandertálce nebyl menší, ale jiný. A možná pro některé úkoly i výkonnější.“ (Max Planck Institute, 2019)
„Neandertálci pohřbívali své mrtvé a starali se o zraněné. To je znak hluboké humanity.“ (Nature Human Behaviour, 2020)
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
