Existují příběhy, které se čtou jako varování vytesané do kamene, jenže místo kamene je tu půda, krev a vzduch, který dýcháme. Jméno Thomas Midgley Jr. většině lidí nic neřekne, přesto se jeho práce dotkla téměř každého člověka na planetě. Na začátku dvacátého století dostal úkol, který zněl nevinně a dokonce užitečně. Zabránit klepání motorů, jevu, který ničil tehdejší automobily a komplikoval rozvoj dopravy. Midgley přišel s řešením v podobě tetraethylolova. Několik kapek této látky a motor běžel tiše a hladce. Průmysl slavil, automobilky si mnuly ruce a nový benzín se začal šířit světem jako technický zázrak.
Aby uklidnil obavy veřejnosti, předvedl Midgley před novináři teatrální scénu. Nalil si olovnatou sloučeninu na ruce a minutu vdechoval její výpary. Mělo to být gesto jistoty, důkaz, že se není čeho bát. Jenže to byla iluze, která vydržela celé generace. Po následujících sedmdesát let se do ovzduší uvolňovaly miliony tun olova z výfuků aut. Toxický kov se ukládal v půdě, ve vodě i v lidských tělech. Výzkumy později prokázaly, že chronická expozice olovu souvisí se snížením průměrné inteligence populace, s poruchami chování i se zvýšenou mírou násilné kriminality. To, co bylo prezentováno jako technický pokrok, se ukázalo jako tichý jed, který nevybíravě zasáhl celé generace dětí.
Kdyby šlo o jediný omyl, možná by dnes Midgley figuroval v učebnicích jen jako problematická postava průmyslové revoluce. Jenže jeho příběh pokračoval. Ve dvacátých letech byl požádán, aby pomohl vyřešit jiný problém. Chladničky tehdy používaly nebezpečné a hořlavé plyny, které způsobovaly nehody. Midgley spolu s kolegy vyvinul chlorfluorované uhlovodíky, později známé jako freony. Nové chladivo bylo bez zápachu, nehořlavé a zdálo se neškodné. Opět triumf techniky, opět nadšení průmyslu, opět pocit, že lidstvo našlo elegantní řešení.
Teprve o desítky let později přišel studený sprchový efekt. Vědci objevili, že právě tyto chemikálie rozkládají ozonovou vrstvu v atmosféře. Ozonový štít, který chrání život na Zemi před nebezpečným ultrafialovým zářením, začal nad Antarktidou doslova mizet. Díra v ozonu se stala symbolem ekologické krize, varovným obrazem toho, jak snadno může lidská vynalézavost narazit na limity přírodních zákonů. Zákazy freonů a mezinárodní dohody přišly až poté, co škody byly zřejmé a měřitelné.
Osud Thomase Midgleyho má přitom tragický a až absurdní závěr. Po prodělané obrně zůstal částečně ochrnutý. Aby se mohl sám zvednout z postele, sestrojil si jednoduchý systém kladek a provazů. Technické řešení osobního problému, další malý vynález ve službách praktičnosti. Jednoho dne se však provazy zamotaly. Zařízení, které mu mělo pomáhat, se mu stalo smrtícím nástrojem. Midgley se v něm uškrtil. Zemřel v roce 1944 ve věku pětapadesáti let.
Je těžké odolat pokušení vidět v tom symboliku. Muž, který celý život věřil v technická řešení, byl nakonec poražen vlastním mechanismem. Jeho skutečný odkaz však neleží v tragické smrti, ale v dlouhodobých důsledcích jeho práce. Olovo z benzinu zůstává v půdě měst i podél silnic dodnes a freony budou v atmosféře rozkládat ozon ještě po desetiletí. Midgley nebyl zloduchem ani záměrným ničitelem světa. Byl produktem své doby, doby, která věřila, že technika vše vyřeší a že vedlejší účinky jsou jen drobnou daní za pokrok.
Právě v tom je jeho příběh nejděsivější. Nejde o jednoho muže, ale o mentalitu, která se opakuje v různých podobách i dnes. Touha po rychlém řešení, tlak průmyslu, přehlížení dlouhodobých dopadů a víra, že následky se nějak vyřeší později. Midgleyho vynálezy nám připomínají, že planeta není laboratorní pokusná plocha a že každý technologický triumf má svou cenu. Některé ceny se neplatí hned, ale s úroky, které splácejí ještě naše děti.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
