Když se řekne „předek člověka žijící v době dinosaurů“, většina lidí si představí směšně malého chlupatého savce, který se snaží vyhnout drápům a zubům tyranosaura. A vlastně nejsou tak daleko od pravdy, jen ten příběh je mnohem hlubší a mnohem víc fascinující. Pravda totiž je, že lidská linie se odvíjí nepřetržitě od doby, kdy život vůbec začal, tedy od společného prapředka všech živých bytostí, známého jako LUCA (Last Universal Common Ancestor). A to je přibližně 3,8 miliardy let zpět.
Ale pokud si otázku přeložíme jako: „Kdo z našich přímých evolučních předků žil v době, kdy na Zemi vládli dinosauři?“, pak se přesuneme do éry druhohor, přesněji do období křídy. Tam nacházíme první zástupce drobných savců, kteří se teprve vydávali na dlouhou cestu směrem k primátům a tedy i k lidem.
Jedním z nejstarších známých savců, kteří by mohli být naší linií příbuzní (a možná i naši přímí předci) je Purgatorius. Tento nenápadný tvor, známý z fosilií nalezených v oblasti dnešní Montany, žil přibližně před 66 miliony let. Právě v okamžiku, kdy dinosauří nadvláda končila v důsledku masového vymírání způsobeného dopadem asteroidu. Je fascinující, že není jisté, zda Purgatorius přežil katastrofu, nebo zda se objevil těsně po ní. Ve světě, který dinosauři náhle opustili. Každopádně byl mezi prvními zvířaty, která začala naplno využívat svět bez dinosaurů.
Purgatorius nebyl žádný obr. Měřil zhruba 15 centimetrů a připomínal dnešní stromovou rejskovitou šelmu, neboli stromového rejsky (tree shrew), žijícího dnes v jihovýchodní Asii. Jeho tělo bylo uzpůsobené pro život v korunách stromů. Měl drápky, pohyblivý ocas, rychlé reflexy a především dobře vyvinutý mozek pro prostorovou orientaci. A právě to poslední je klíčové. Právě zde se zřejmě začaly vyvíjet primátní schopnosti, které nakonec vedly až k nám, jako je trojrozměrné vidění, obratnost, přilnavé ruce, sociální chování a vyšší inteligence.
Tito malí savci přežívali během dinosaurí éry v noci, kdy mohli uniknout predátorům. Skrývali se ve stínu, živili se hmyzem, ovocem a drobnými plody. Evoluce jim přála a ti, kteří přežili dopad asteroidu, byli dobře přizpůsobeni novému světu bez dominantních ještěrů. A právě z nich, z těchto drobných přeživších, vznikli v následujících milionech let primáti, opice, lidoopi... a lidé.
Je důležité si uvědomit, že většina našich předků nezanechala žádné fosilní stopy. Fosilie Purgatoria jsou tedy spíše štěstím než pravidlem. To, co víme, je výsledkem stovek let paleontologického výzkumu, interpretace fragmentů čelistí, zubů a kousků kostí. Evoluční linie je mnohem spletitější, než nám říká učebnice.
Psali jsme:
Navíc je tu ještě jedna překvapivá pravda: někteří dinosauři nikdy nezanikli. Dnes jim říkáme ptáci. A to znamená, že naši savčí předci nejenže přežívali ve světě dinosaurů. Některé jejich přímé potomky potkáváme dodnes na stromech, v parcích a na polích. Naši prapředci tedy žili ve světě, kde se lesem rozléhaly skřeky opeřených dravců, které bychom dnes zařadili mezi krocany, jestřáby nebo racky, ale tehdy byli jedněmi z posledních dinosaurů.
Představa o člověku jako o koruně tvorstva je svůdná, ale nepřesná. Jsme výsledkem dlouhého a křehkého přežívání. Bez malých, neviditelných savců z doby dinosaurů. A bez jednoho konkrétního druhu jako byl Purgatorius bychom tu dnes nebyli. A kdybyste ho viděli dnes? Možná byste ho přehlédli. Ale on by vás nejspíš taky.
(vlk, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
