Kdesi hluboko v srdci saharské pouště, v téměř zapomenutém koutě světa, se nachází město Zouérat - těžební centrum Mauretánie. Zde, pod neúprosným sluncem a v prašné krajině bez vegetace, začíná 704 kilometrů dlouhá cesta, která živí celou zemi. Cesta železného vlaku, gigantické soupravy, která každý den přenáší těžké tuny železné rudy až k Atlantiku, do přístavu Nouadhibou. To, co se na mapě jeví jako obyčejná čára, je ve skutečnosti tepna, bez níž by mauretánská ekonomika zkolabovala.
Tento vlak není jen dlouhý, je vskutku monumentální. Každá ze šesti souprav, které denně vyjíždějí, má mezi 200 a 300 vagóny a může měřit až tři kilometry. Když se pomalu rozjede napříč pouští, připomíná pohybující se had z oceli a prachu. Není tu žádný luxus, žádná klimatizace, žádné nástupiště. Je to nástroj. Funkční, efektivní, neúprosný.
Vlak vyráží ze Zouératu, kde se ruda nakládá přímo u dolů. Zde se nachází jedny z největších ložisek železné rudy v Africe a možná i na světě. Když se naplní všechny vagóny, souprava se vydá na cestu skrz Saharu směrem na západ. Cílem je přístav Nouadhibou, kde se surovina zpracovává a nakládá na lodě mířící do Evropy, Asie a dalších částí světa. Z železa Mauretánie se staví infrastruktura na všech kontinentech. A málokdo tuší, že vzniklo v prachu největší pouště světa.
Zvláštností vlaku je, že kromě nákladu vozí také lidi. Dvě z denních souprav mají připojené i osobní vagóny (jeden směr k pobřeží, druhý zpět do vnitrozemí). Tyto vagóny však nestačí a jsou přecpané, drahé a často rozbité. Proto většina obyvatel Mauretánie, kteří se potřebují přesunout z místa na místo, nasedá přímo do nákladních vagónů. Sedají přímo na rudu, zabalení v šátcích a dekách, chráněni proti prachu, slunci i větru. Cesta není krátká: z Zouératu do vesnice Choum trvá přibližně pět hodin. Z Choumu až k oceánu, do Nouadhibou, pak dalších jedenáct. V otevřeném prostoru, bez stínu, vody a pohodlí.
A přesto je železný vlak pro mnohé jedinou možností, jak se dostat z jednoho místa na druhé. Je to zároveň symbol svobody i přežití. Pro děti, starce, obchodníky, pastevce i nomády. Ti všichni s respektem sledují, jak se těžký kolos suní krajinou a nechává za sebou oblak rudého prachu.
Cesta vlakem není dobrodružství. Je to test. Teplota často překračuje 50 °C. Vibrace a kovový hluk nenechají spát. Prach se dostane úplně všude. do úst, očí, kůže. Všechno pálí, všechno se třese. Ale ti, kteří to zažili, popisují zvláštní pocit klidu. V rytmu kol a pod saharským nebem vzniká mezi pasažéry tichá solidarita. Pomáhají si, podávají vodu, sdílejí šátek i radu.
Psali jsme:
Vlak je dnes klíčovou infrastrukturou celé země. Bez něj by nebyl export, bez exportu by nebyly příjmy. Mauretánie patří mezi nejchudší státy světa a vývoz železné rudy tvoří významnou část jejího HDP. Vlak je tedy víc než jen logistický projekt. Je to otázka národní existence.
Železný vlak je paradox: jeden z nejdelších vlaků světa v jedné z nejchudších zemí. Nejtvrdší cesta tam, kde není nic měkké. Ale právě v tomto paradoxu je jeho síla. Ukazuje, že i v drsnosti může být krása, a že přežití často nespočívá ve vítězství, ale v neústupnosti.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
