Debata o „nejstarším hebrejském nápisu“ vypadá na první pohled jednoduše, ale rychle se štěpí na dvě různé otázky: kdy máme poprvé doložen hebrejský jazyk a kdy se poprvé objevuje hebrejské písmo jako rozlišitelný paleografický typ. Klíčové je, že tyto dvě roviny se v raném železném věku často míjejí. Jazyk mohl být zapisován fenickým či obecně „raně abecedním“ písmem, zatímco vlastní „paleohebrejské“ tvary se profilují až později. Přehledné shrnutí tohoto rozdílu nabídla Biblical Archaeology Society s odkazem na práce Christophera A. Rollstona: staré hebrejské písmo je odvozeninou fenického a jako samostatná tradice se vyhraňuje teprve kolem 9. století př. n. l. Nejstarší hebrejské věty proto očekáváme spíše ve fenickém písmu.

K tomuto závěru se dochází kombinací paleografie, lingvistiky a archeologického kontextu. Paleograf zkoumá tvary písmen a jejich vývoj v čase, lingvista hledá diagnostické jevy jazyka (morfologii, lexikum či pravopis), a archeolog vyžaduje spolehlivou stratigrafii a datování. Jen zřídka se v raných nápisech z jižního Levantu všechny tři vrstvy sejdou dohromady. Rollstonova opatrnost proto vzbudila i kritické reakce, ale i jeho odpůrci připouštějí, že připsat jednomu zlomku definitivní titul „nejstarší hebrejský text“ je odvážné. I populární prezentace by proto měly férově vyjasnit, zda se mluví o jazyku, nebo o písmu. Jinak se z vědy stává spíše marketing.


Podobně známý Gazerský kalendář, drobná vápencová destička se sezónním rytmem zemědělských prací, koluje literaturou od dob W. F. Albrighta jako kandidát na „ranou hebrejštinu“. Novější analýzy ale přesvědčivě ukazují, že jazyk může být spíše fenický a samotné písmo odpovídá fenickému repertoáru, nikoli ustálenému paleohebrejskému typu. Pokud přijmeme fenické čtení, Gezer se stává paradigmatem teze „hebrejština nejistá – fenické písmo jisté“.

Podobně střídmý výsledek přinesl i slavný abecedář z Tel Zajit. Ten býval interpretován jako přechod od fenického k hebrejskému písmu, ale detailní rozbor grafém po grafému ukazuje, že jde stále o fenický typ. Datace spadá do pozdního 10. nebo raného 9. století př. n. l. Spíše než „zrození hebrejského písma“ tedy dokumentuje rozšíření abecedy a výcvik písařů v judském prostředí.

Ještě starší abecedář z Izbet Sarty (cca 12. století př. n. l.) se stal ikonickým především díky tomu, že čte zleva doprava a má nezvyklé pořadí liter. Paleograficky však jde stále o raně abecední, „předhebrejskou“ fázi, důležitou pro dějiny abecedy, nikoli pro vznik hebrejského písma. Jazyk zůstává neurčitě kanaánský. Tento doklad připomíná, jak dynamicky se tehdy proměňovalo pořadí i tvar písmen a proč je nebezpečné mechanicky je vztahovat k biblickým textům o staletí pozdějším.

Konsenzus dnešní paleografie zní: staré hebrejské písmo je regionální derivací fenického a jako rozpoznatelný celek se formuje v 9. století př. n. l., jasněji pak v 8.–7. století. Ve stejné době vznikají i další „národní“ varianty západosemitských písem v Moábu, Aramu či Edómu. Teprve tehdy lze důsledně mluvit o paleohebrejském typu. Pozdější příběh (jeho nahrazení aramejským „čtvercovým“ písmem v perské éře a přežití v samaritánském písmu) je dobře znám, ale často svádí k anachronismům při hodnocení starších dokladů.


Každý „kandidát“ na nejstarší hebrejský nápis má tedy své slabiny. Qeiyafa je fragmentární a lexikálně nejednoznačná, Gezer balancuje mezi fenickým a „raně hebrejským“ čtením, Tel Zajit je didaktická abeceda a Izbet Sarta především doklad vývoje pořadí liter. Metodologický závěr je stálý: bez souhry paleografie, jazykových znaků a datovatelného kontextu je bezpečnější mluvit o pravděpodobnostech než o „triumfu“ jednoho artefaktu.

Novým impulsem se staly kvantitativní a počítačové metody, které umožňují lépe rozpoznat jednotlivé písaře, sledovat míru standardizace znaků a tím zpřesňovat datace. Samy o sobě nerozhodnou, zda je nápis hebrejský, ale pomáhají sledovat vývoj tvarů mezi fenickým a paleohebrejským spektrem. V kombinaci s novými nálezy tak postupně zpřesňují náš obraz chvíle, kdy hebrejské písmo získává vlastní profil.

Pracovní závěr pro rok 2025 tedy zní: hebrejština jako jazyk je epigraficky doložena minimálně od 9.–8. století př. n. l., patrně i dříve, ale nejstarší věty byly zapisovány fenickým či raně abecedním písmem. Paleohebrejské písmo se rýsuje teprve od 9. století, jasněji v 8.–7. století, než ustoupí aramejskému čtverci. Pokud tedy někdo prohlásí Qeiyafu, Gezer, Tel Zajit či Izbet Sartu za „nejstarší hebrejský nápis“, je třeba se zeptat: mluvíme o jazyku, nebo o písmu? Bez této otázky se z pečlivé vědy stává hra se slovíčky. Skutečný příběh je totiž poutavější: nejde o jednorázový „vynález“ hebrejského písma, ale o dlouhý proces vymezování regionálního stylu z fenické matice a o paralelní rozvoj literárního jazyka, který si na „vlastní“ písmo musel chvíli počkat.

Použité a doporučené zdroje: přehled BAS s Rollstonovým rámcem a aktualizací; Rollstonovy odborné studie k Qeiyafě, Tel Zajitu a výuce písařů; denní akademická debata o jazyce Gazerského kalendáře (Pardee, Koller); soubor nálezů s JHWH a „ašérou“; a novější kvantitativní přístupy k paleografii. Z nich plyne jediné: „nejstarší hebrejský nápis“ není jedno jméno a jeden artefakt, ale průsečík tří otázek, které se v 10.–8. století překrývají jen zřídka.