Příběh William James Sidis patří k nejpozoruhodnějším a zároveň nejtragičtějším kapitolám moderních intelektuálních dějin. Byl označován za nejinteligentnějšího člověka, který kdy žil, za matematický zázrak a jazykového génia, jenž už v útlém dětství překračoval hranice běžně představitelných lidských schopností. Přesto jeho jméno dnes zná jen málokdo a jeho život se stal varovným příběhem o ceně geniality, tlaku očekávání a křehkosti lidské psychiky.
William James Sidis se narodil roku 1898 v New Yorku do rodiny mimořádně vzdělaných rodičů. Jeho otec Boris Sidis byl uznávaný psycholog, který získal několik akademických titulů na Harvardově univerzitě, a matka Sarah byla lékařkou. Od samého počátku byl William vystaven systematickému a velmi intenzivnímu vzdělávání, jehož cílem bylo rozvinout jeho intelekt na maximální možnou úroveň. Výsledky byly ohromující. Již v osmnácti měsících dokázal číst noviny a v předškolním věku plynně ovládal psaný jazyk. V osmi letech mluvil a četl latinsky, řecky, francouzsky, německy, rusky, hebrejsky, turecky a arménsky a zároveň si vytvořil vlastní umělý jazyk, který nazval Vendergood.
Jeho schopnosti daleko přesahovaly běžné představy o dětském talentu. Sidis byl fascinován matematikou, logikou, historií i kosmologií a jeho paměť i analytické schopnosti byly popisovány jako výjimečné i mezi univerzitními akademiky. Když mu bylo devět let, jeho otec se pokusil zajistit mu přijetí na Harvardovu univerzitu. Tehdy byl ještě odmítnut kvůli nízkému věku, ale o dva roky později se stal nejmladším studentem v historii této prestižní instituce. V roce 1909, ve věku pouhých jedenácti let, nastoupil ke studiu a velmi rychle na sebe upozornil natolik, že začal přednášet pokročilá matematická témata svým vlastním profesorům. Studium úspěšně dokončil již v šestnácti letech.
Zatímco veřejnost v něm viděla symbol lidského potenciálu a důkaz, že správná výchova může vytvořit génia, pro samotného Williama se sláva postupně stala těžkým břemenem. Neustálý zájem médií, tlak na výkon a očekávání, že bude po celý život naplňovat představu dokonalého intelektuála, jej psychicky vyčerpávaly. Krátce po absolutoriu otevřeně prohlásil, že jeho ideálem je dokonalý život v naprosté izolaci, bez manželství a bez společenských závazků. Toužil po klidu a anonymitě, které mu jeho pověst nedokázala dopřát.
Rozhodnutí stáhnout se z veřejného života bylo také reakcí na způsob, jakým byl vychováván. Jeho otec pevně věřil, že genialita je výsledkem správné psychologické metody, a na syna vyvíjel obrovský a dlouhodobý tlak. Ačkoliv William jako dítě učení miloval, v dospělosti otce obviňoval z toho, že mu vzal možnost normálního života. Když Boris Sidis roku 1923 zemřel, William odmítl účast na jeho pohřbu, což jen podtrhlo hluboké rodinné odcizení.
Aby unikl nechtěné pozornosti, přijímal Sidis obyčejná a špatně placená zaměstnání. Pracoval jako úředník, technik nebo pomocný pracovník. Ani to mu však nezajistilo kýženou anonymitu. Když jej novináři v polovině dvacátých let objevili při práci za minimální mzdu, stal se znovu středem pozornosti, tentokrát však posměšné. Byl vykreslován jako promarněný talent a důkaz toho, že dětská genialita nemusí vést k úspěchu v dospělosti. Ve skutečnosti Sidis po celý život psal odborné texty a knihy z oblasti matematiky, historie i politologie, často pod různými pseudonymy, aby se vyhnul mediálnímu zájmu.
Psali jsme - Bermudský trojúhelník: proč je považován za černou díru planety
Jeho život komplikovaly také politické postoje. Sidis byl socialistou a otevřeným odpůrcem první světové války. V roce 1919 byl zatčen během demonstrace v Bostonu, která přerostla v násilné střety, a byl odsouzen k osmnácti měsícům vězení. Díky zásahu rodičů se však trestu vyhnul a místo toho strávil dva roky v sanatoriu, kde byl fakticky držen v izolaci.
Poslední léta života prožil William James Sidis osaměle, v chudobě a v hluboké depresi. Pracoval na okraji společnosti, bez rodiny a bez uznání, které by odpovídalo jeho mimořádným schopnostem. Muž, který mohl zásadně ovlivnit vědu a lidské poznání, zemřel v roce 1944 ve věku pouhých šestačtyřiceti let na mozkové krvácení, zcela neznámý a zapomenutý. Tragickou ironií osudu je, že stejná příčina smrti ukončila i život jeho otce.
Příběh Williama Jamese Sidise tak zůstává silným mementem, že mimořádná inteligence sama o sobě nezaručuje štěstí ani naplněný život a že lidský génius potřebuje nejen rozvoj, ale také pochopení, svobodu a ochranu před tlakem světa, který v něm často vidí spíše symbol než skutečného člověka.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
