Ještě na konci 20. století se zdálo, že příběh lidské evoluce je poměrně jednoduchý. Vědci znali několik druhů pravěkých lidí, kteří se měli postupně střídat v čase, až nakonec zůstal jediný – Homo sapiens. Objevy z posledních dvou desetiletí však ukazují zcela jiný obraz. Místo jediné vývojové linie se před námi objevuje rozvětvený strom, na kterém žilo současně několik lidských druhů. Některé se setkávaly, jiné sdílely stejné oblasti a některé se mezi sebou dokonce křížily.
Jedním z největších překvapení byl objev denisovanů. V roce 2010 vědci analyzovali drobný článek prstu nalezený v Denisově jeskyni na Altaji na Sibiři. Na první pohled šlo o nenápadný kosterní fragment. Analýza starověké DNA však ukázala, že kost nepatřila ani modernímu člověku, ani neandertálci, ale dosud neznámé lidské populaci. Pozdější objevy, například čelisti z jeskyně Baishiya na Tibetské náhorní plošině, potvrdily, že denisované nebyli omezeni pouze na jedinou lokalitu. Dnes víme, že obývali rozsáhlé oblasti Asie a jejich genetické stopy se dodnes nacházejí například u obyvatel Melanésie, Austrálie nebo Tibetské náhorní plošiny.
Neméně překvapivý byl objev Homo floresiensis, přezdívaného „hobit“. V roce 2003 byly na indonéském ostrově Flores nalezeny kosterní pozůstatky dospělého jedince vysokého přibližně jeden metr. Zpočátku se předpokládalo, že jde o člověka s vývojovou poruchou. Další nálezy však ukázaly, že šlo o samostatný lidský druh, který na ostrově žil ještě přibližně před 50 000 lety. Jeho původ i způsob vývoje jsou dodnes předmětem vědeckých diskusí.
V roce 2013 následoval další významný objev. V jihoafrické jeskyni Rising Star byly nalezeny pozůstatky dosud neznámého druhu Homo naledi. Vědce překvapila neobvyklá kombinace znaků. Mozek měl velikost srovnatelnou s mnohem staršími lidskými druhy, zatímco stavba rukou, nohou i chodidel byla v mnoha směrech překvapivě moderní. Dodnes se diskutuje, jaké místo tento druh v lidské evoluci zaujímá. Pozornost vzbudily také studie naznačující možnost záměrného ukládání mrtvých, tato interpretace však zatím není mezi odborníky jednoznačně přijímána.
Významnou pozornost vzbudil také nález z Filipín. V roce 2019 popsali vědci nový druh Homo luzonensis, známý podle kostí a zubů objevených v jeskyni Callao. I tento druh vykazuje neobvyklou kombinaci primitivních i modernějších znaků, což naznačuje, že vývoj člověka v jihovýchodní Asii byl mnohem pestřejší, než se dlouho předpokládalo.
Moderní genetika navíc ukazuje, že jednotlivé lidské druhy nebyly od sebe zcela oddělené. Analýzy DNA potvrzují, že Homo sapiens se křížil s neandertálci i denisovany. U některých nalezených jedinců byly prokázány také přímé vazby mezi neandertálci a denisovany. V genomu dnešních lidí mimo Afriku se dodnes nachází malé procento neandertálské DNA a u některých populací Oceánie a Asie také DNA denisovanů. Lidská evoluce tak nebyla jednoduchým střídáním jednotlivých druhů, ale složitou sítí vzájemných kontaktů.
Každý nový objev zároveň ukazuje, že paleoantropologie ani archeologie ještě neřekly poslední slovo. Vědci dnes využívají moderní metody datování, počítačovou tomografii, trojrozměrné modelování i analýzy starověké DNA, díky nimž dokážou z několika kostí získat mimořádné množství informací. Je proto možné, že budoucí výzkumy odhalí další dosud neznámé lidské populace nebo povedou k popisu nových druhů.
Příběh lidské evoluce se tak stále přepisuje. Místo jediné přímé cesty od dávných předků k modernímu člověku se ukazuje mnohem pestřejší obraz, v němž vedle sebe po dlouhé tisíce let žilo několik různých lidských druhů. Každý nový nález nám připomíná, že historie našeho vlastního původu je mnohem složitější a zároveň mnohem zajímavější, než jsme si ještě před několika desetiletími dokázali představit.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. https://humanorigins.si.edu/
