Krátce po setmění 6. března 1716 se nad velkou částí Evropy rozprostřela podívaná, která lidem doslova znovu rozsvítila noční oblohu. Od Skotska a Švédska až po Pyrenejský poloostrov se nebe zaplnilo pruhy karmínové, fialové a zelené barvy, které připomínaly hořící sloupy, paprsky a ohnivé pyramidy. Svědci popisovali, jak světelné útvary klesaly kolmo k obzoru, měnily tvary a barvy a působily dojmem, že se nad severem odehrává cosi monumentálního a zároveň znepokojivého. Pro mnohé to nebyl jen přírodní jev, ale znamení, které narušovalo dosavadní představy o řádu světa.

Anglický matematik a teolog William Whiston shromáždil bezprostředně po této události desítky svědectví z různých koutů Anglie a vydal je tiskem jako popisy „překvapivého meteoru“. Lidé hovořili o ohnivých sloupech, hořících kopích a barevných proudech světla, které se rozlévaly po obloze jako armády ve vzdušné bitvě. Jazyk těchto výpovědí byl silně ovlivněn biblickými obrazy i válečnou symbolikou, což odráželo nejistotu doby, v níž se hranice mezi přírodním jevem, božským znamením a apokalyptickou hrozbou často prolínaly.

Taková podívaná byla v Evropě mimořádná. Polární záře se sice běžně objevují v oblastech blízkých polárním kruhům, ale jejich viditelnost v mírných zeměpisných šířkách byla vnímána jako výjimka, která si žádala vysvětlení. Učenci osvícenské éry přitom reagovali způsobem, který může dnešního čtenáře překvapit. Místo aby se ihned snažili jev popsat pomocí nových experimentálních metod, obrátili se nejprve k historii. Prohledávali staré kroniky, antické texty i středověké letopisy a hledali zmínky o podobných světlech na obloze. Věřili, že minulost může nabídnout klíč k pochopení toho, co se právě odehrálo.

Astronom Edmond Halley, známý především díky kometě nesoucí jeho jméno, se k tomuto fenoménu vyjádřil v odborném pojednání publikovaném krátce po této události. I on si všímal historických paralel a poukazoval na to, že podobné jevy byly zaznamenány již ve starověku. Zároveň však zdůrazňoval potřebu systematického pozorování a sběru dat. Právě zde se ukazuje napětí, které bylo pro osvícenskou vědu typické. Na jedné straně snaha oprostit se od pověr a náboženských výkladů, na straně druhé hluboká úcta k autoritě minulých textů a zkušeností.

Z dnešního pohledu víme, že polární záře jsou důsledkem interakce nabitých částic slunečního větru s magnetickým polem Země a s horními vrstvami atmosféry. Tyto procesy však byly v 18. století zcela neznámé. Elektrická povaha přírody byla teprve objevována a představa, že Slunce může přímo ovlivňovat dění v zemské atmosféře, byla spíše spekulací než ověřeným faktem. Proto se tehdejší badatelé uchylovali k analogiím, metaforám a historickým precedentům. Pokud se něco podobného stalo dříve a svět přesto pokračoval, mohlo to znamenat, že nejde o bezprostřední hrozbu.

Psali jsme - Bermudský trojúhelník: proč je považován za černou díru planety

Zajímavé je, že zájem o minulost nebyl projevem konzervativnosti, ale naopak snahy o racionalitu. Osvícenští učenci považovali historii za jakousi databázi přírodních experimentů, které již proběhly. Každý záznam o neobvyklém nebeském úkazu byl pro ně cenným datovým bodem. Tento přístup ukazuje, že moderní věda nevznikla odmítnutím minulosti, ale jejím novým čtením a reinterpretací.

Událost z března 1716 se tak stala nejen jedním z nejpozoruhodnějších projevů polární záře v evropských dějinách, ale i důležitým momentem v dějinách myšlení. Ukázala, jak se rodila moderní představa přírody jako systému řízeného zákony, které lze poznat, i když jejich mechanismy zatím zůstávaly skryté. Zároveň připomněla, že lidské reakce na neznámé jsou vždy směsicí úžasu, strachu a touhy po porozumění.

Polární záře dnes vnímáme především jako estetický zážitek a turistickou atrakci. Když se však na okamžik vrátíme do Evropy 18. století, můžeme si představit, jak hluboce musel tento jev zasáhnout společnost, která se teprve učila spoléhat na rozum a empirii. Zářící obloha tehdy nebyla jen krásná, ale i znepokojivá. Připomínala, že i v době rostoucího sebevědomí vědy zůstává příroda mocí, která dokáže lidstvo vyvést z míry a přimět jej hledat odpovědi nejen v budoucnosti, ale i v dávno zapomenutých záznamech minulosti.

(mia, prvnizpravy.cz, foto: aiko)