Ministr kultury Martin Baxa z ODS se během několika týdnů dostal do nepříjemného vysvětlování. Při koupi domu v Plzni za více než patnáct milionů korun nejprve v majetkovém přiznání uvedl jen hypotéku na čtyři miliony a neuvedl, z čeho pocházelo zbylých jedenáct milionů. Až na opakované dotazy serveru Seznam Zprávy ministr poskytl vysvětlení, že finance pocházely z úspor a prodeje cenných papírů.

I toto dodatečné vysvětlení se ale záhy ukázalo jako nepřesné. Původně Baxa tvrdil, že prodejem cenných papírů získal 7,4 milionu korun, aby později své údaje opět změnil a oficiálně přiznal částku přesahující osm milionů korun. Tento posun o více než šest set tisíc korun jen potvrdil, že k transparentnosti mají někteří politici i dnes velmi daleko. Ministr tvrdil, že šlo o nedopatření, protože peníze byly okamžitě použity na koupi domu.

„Nenapadlo mě to, když byly obratem použity na koupi domu,“ řekl Baxa.

Podobná argumentace ale zní spíše alibisticky. Pokud člověk hospodaří s milionovými částkami, je jeho povinností přesně doložit zdroje. V opačném případě se otevírá prostor pro pochybnosti, zda finance skutečně pocházejí jen z úspor a legálních příjmů.

Kauza ministra Baxy není v české politice výjimečná. Už v minulosti musela veřejnost sledovat příběhy, kdy politici s vysvětlením majetku a příjmů tápali nebo přiznání dodatečně měnili. Mezi nejznámější příklady patří někdejší ministr financí Andrej Babiš, který nedokázal uspokojivě doložit okolnosti nákupu dluhopisů své firmy Agrofert, což vedlo k podezřením na daňové úniky. Dalším případem byla aféra exposlance Davida Ratha, jenž měl při zatčení u sebe sedm milionů korun v krabici od vína a dlouho se snažil vysvětlit jejich původ.

I v nedávné době musel majetkové přiznání opravovat ministr spravedlnosti Pavel Blažek, protože zapomněl přiznat příjmy z pronájmu. Tyto opakující se excesy ukazují, že zákon sice politikům ukládá povinnost deklarovat majetek a příjmy, ale praxe je často benevolentní a kontroly jsou vlažné. Většina politiků se k doplnění údajů uchýlí až v okamžiku, kdy je na nesrovnalosti upozorní novináři.

U Martina Baxy je navíc příznačné, že jde o zkušeného politika, který dříve působil jako primátor Plzně. O to méně uvěřitelné je vysvětlení, že na zásadní milionovou transakci „zapomněl“ nebo že mu nepřišlo důležité ji do přiznání uvést. Tento přístup jen dál prohlubuje nedůvěru občanů v politickou reprezentaci, která se opakovaně ukazuje jako neschopná jednoduché věci jako je transparentně doložit své příjmy.

Za zmínku stojí, že s podobnými rozpaky kolem osobních financí se v minulosti potýkal i premiér Petr Fiala. Ten měl svoje úspory uložené v záložně, tedy kampeličce, jejíž fungování vyvolávalo otázky. Premiér dlouho nechtěl komentovat, proč nevyužil standardní bankovní účet, a až na přímý dotaz přiznal, že šlo o vyšší úrokové zhodnocení. Přesto jeho případ jen podpořil veřejný pocit, že i nejvyšší ústavní činitelé své hospodaření často vysvětlují až ve chvíli, kdy je k tomu dotlačí mediální tlak.

Psali jsme: Jan Schneider: Slovo do pranice

Baxa sám tvrdí, že všechny prostředky pocházejí z legálních zdrojů. Přesto zůstává faktem, že podstatné údaje změnil až pod tlakem médií. Pokud by kontrolní systém fungoval skutečně účinně, politici by měli povinnost podobné transakce doložit hned na první pokus a za opakované nepřesnosti nést jasnou odpovědnost.

Celý případ není jen ostudou jednoho ministra, ale dokladem slabin systému. Dokud se majetková přiznání budou měnit podle momentální potřeby a mediálního zájmu, těžko může veřejnost věřit, že politici hospodaří s veřejnými penězi lépe než se svými vlastními.

(Chmelík, prvnizpravy.cz, repro: cnn prima)