České sociální sítě mají zvláštní vlastnost. Nejsou jen místem debaty, ale spíše arénou dvou znepřátelených kmenů, které se navzájem sledují, komentují a s oblibou moralizují. Jedna bublina stojí pevně za prezidentem Petrem Pavlem, druhá dlouhodobě sympatizuje s Andrejem Babišem. Každá z nich má své jistoty, své hrdiny i své nepřátele. A především každá má vlastní metr na humor, kritiku i posměch.

Stačí drobný incident, nenápadná poznámka nebo krátké gesto a rozjede se známé divadlo. Přesně to se stalo i během vystoupení prezidenta ve Sněmovně. Moment, který by jindy zapadl mezi desítkami podobných epizod, se během několika hodin proměnil v bouři na sociálních sítích. A především v další lekci o tom, jak rychle se vyvolává morální panika, když se někdo dotkne „našeho“ člověka.

Tentokrát přitom šlo o scénu, která by ještě před pár lety sotva někoho zvedla ze židle. Během prezidentova projevu si poslanec Petr Macinka demonstrativně listoval starým výtiskem komunistického deníku Rudé právo. Tichá ironie, drobná politická poznámka beze slov. Nic víc. Přesto stačilo několik fotografií a komentářů na sociálních sítích a rozjela se známá lavina rozhořčení.


Právě tento moment ve svém komentáři s typickou ironií popsala novinářka Angelika Bazalová. Podle ní se okamžitě rozjel známý mechanismus krizové komunikace. „Svazáci se seběhli na damage control,“ poznamenala sarkasticky. Nejde přitom ani tak o samotný incident. Spíš o reflex, který se v části veřejného prostoru spouští pokaždé, když někdo překročí nepsané hranice.

Bazalová přitom připomíná jeden z paradoxů české mediální scény. Posměch vůči Andreji Babišovi se v určité části veřejného prostoru stal téměř společenskou povinností. „Kopnout si do Babiše se stalo doslova požadavkem pro průnik do lepších kruhů,“ glosuje. A přidává přirovnání, které píchne přesně: připomíná jí to účast v prvomájovém průvodu. Ne proto, že by šlo o totéž, ale protože podobné rituály mají stejnou logiku a signalizují, že patříte mezi ty správné.

Jenže lidé mají jednu nepříjemnou vlastnost. Když jim někdo příliš okatě naznačuje, čemu se mají smát a koho mají zesměšňovat, často reagují přesně opačně. Bazalová to glosuje bez obalu: „Lidi jsou takové skety, že dělají většinou pravý opak toho, co se po nich chce.“

Právě tady se podle ní rodí zvláštní druh politické zábavy. Zatímco posměch na adresu Andreje Babiše je v některých kruzích považován za samozřejmost, jakmile se někdo dotkne prezidenta Petra Pavla, nastává poplach. Najednou se mluví o úctě k úřadu, o nevhodnosti a o hranicích humoru.


Humor totiž funguje zvláštně. Čím víc se ho někdo snaží zakazovat, tím víc láká. Čím víc se moralizuje, tím víc lidí začne provokovat už jen proto, že mohou. Bazalová si z toho dělá otevřenou legraci. Připomíná například patetické reakce na prezidentovu návštěvu zoologické zahrady, kdy se na sociálních sítích objevovaly nadšené komentáře o tom, jak se prý „i zvířátka seběhla“.

Celý spor tak nakonec není ani tak o prezidentovi nebo o Babišovi. Je o tom, jak fungují dnešní sociální bubliny. O tom, jak každá z nich vidí posměch jen tehdy, když míří na jejich vlastní symboly. A jak snadno přehlédne, že přesně totéž dělá léta druhé straně.

Možná právě proto končí Bazalová svůj komentář smíchem. Ne nad konkrétním politikem, ale nad celým mechanismem. Nad tím, jak se morální rozhořčení střídá s posměchem podle toho, kdo je zrovna na mušce.

A nad tím, že české sociální sítě se znovu a znovu točí v kruhu, ve kterém každá strana vidí dvojí metr jen u těch druhých. Nikdy u sebe.