Tyto argumenty nelze jednoduše odmítnout. Veřejnoprávní média mají v demokratické společnosti nezastupitelnou roli. Poskytují zpravodajství, kulturní obsah, vzdělávací pořady i regionální vysílání, které by čistě komerční trh často nedokázal zajistit. Debata by proto neměla sklouzávat k jednoduchému tvrzení, že Česká televize nebo Český rozhlas nejsou potřebné.
Současně však platí, že stejně důležitá otázka zůstává stranou pozornosti. Nejde totiž pouze o financování. Jde také o to, jak jsou obě instituce organizovány a zda jejich struktura odpovídá podmínkám jednadvacátého století.
Dědictví devadesátých let v digitálním světě
Zákon o České televizi i zákon o Českém rozhlase vznikaly na počátku devadesátých let. Tehdejší politická reprezentace řešila především to, jak vybudovat nezávislá média po pádu komunistického režimu. To byl správný a historicky nezbytný krok.
Není náhodou, že Česká televize zaměstnává kolem tří tisíc lidí, zatímco komerční konkurenti fungují s výrazně menším počtem zaměstnanců. Samozřejmě nelze srovnávat veřejnoprávní a komerční médium jedna ku jedné. Česká televize má jiné povinnosti a širší poslání. Přesto je legitimní otázka, zda technologický pokrok, digitalizace a proměna mediálního trhu nevytvářejí prostor pro výrazně efektivnější fungování.
Pokud se dnes diskutuje o úsporách, neměla by být jedinou odpovědí hrozba propouštění. Součástí debaty by měla být také otevřená analýza toho, zda současná organizační struktura není zbytečně rozsáhlá a zda odpovídá potřebám současného mediálního prostředí.
Veřejnoprávní média potřebují veřejnoprávní kontrolu
Dalším tématem, které se v posledních dnech objevuje stále častěji, je otázka kontroly hospodaření. Vedení České televize i Českého rozhlasu správně upozorňuje na riziko politického vlivu. Jenže nezávislost a kontrola nejsou protiklady. Naopak by měly jít ruku v ruce.
Veřejnoprávní média hospodaří s prostředky, které jim poskytují občané. Proto je zcela logické, že veřejnost požaduje maximální transparentnost. Není důvod, aby byla jakákoliv veřejná instituce vyňata z kontroly pouze proto, že plní důležitou společenskou roli.
Právě proto se opakovaně objevují návrhy na rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu i na větší otevřenost hospodaření veřejnoprávních médií. Pokud jsou finanční procesy nastaveny správně, nemá se přece nikdo čeho obávat. Kontrola sama o sobě není útokem na nezávislost. Je naopak běžnou součástí odpovědného nakládání s veřejnými prostředky.
Veřejnost dnes nežádá slabší veřejnoprávní média. Žádá veřejnoprávní média, která budou současně nezávislá, transparentní a důvěryhodná.
Spor, který by mohl být užitečný
Současný konflikt mezi vládou a vedením veřejnoprávních médií je často prezentován jako boj dobra se zlem. Tak jednoduché to ale není.
Skutečným problémem proto nemusí být samotná změna financování. Skutečným problémem může být skutečnost, že se Česká republika po více než třiceti letech stále vyhýbá hlubší debatě o tom, jak mají veřejnoprávní média v digitální době vypadat.
Stávka zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu tak možná neotevírá jen spor o rozpočet. Možná otevírá mnohem důležitější otázku. Zda veřejnoprávní média budoucnosti budou pouze bránit model vytvořený v devadesátých letech, nebo zda projdou modernizací, která posílí jejich důvěryhodnost i postavení ve společnosti.









