Summit Světového ekonomického fóra v Davosu byl vždy místem setkávání technokratických elit. Prostorem, kde se finanční a průmyslové elity postupně nahrazované technologickými propojovaly s politickými reprezentacemi a společně formovaly světový řád. Letošní ročník však už nepůsobí jako pouhá diskusní platforma, ale jako náhled do světa, který se právě rodí. Světa, kde se politika, ekonomika a technologie spojují v jeden řídicí celek, v němž tradiční demokratické struktury ztrácejí význam a jsou nahrazovány manažerským modelem moci.
Ještě v roce 2021, kdy se summit kvůli covidu nekonal, neslo Davos heslo Velký reset. Klaus Schwab tehdy shrnul jeho podstatu do tří pilířů: ekonomika zainteresovaných stran, řízení společnosti pomocí ESG metrik a využití inovací čtvrté průmyslové revoluce. V souhrnu šlo o snahu přetvořit politiku do podoby korporátního řízení, kde už nemají existovat politické strany, ale pouze systém a efektivně fungující manažerská elita. Tento koncept přímo navazoval na vizi Davosu z roku 2016 pro rok 2030, symbolicky shrnutou větou „Nebudete nic vlastnit a budete šťastní“. Přestože se dnes vytrácí ekologická rétorika a ESG jazyk, samotná podstata projektu se nemění. Jen se proměňuje forma.
Letošní Davos je charakterizován dvěma klíčovými symboly. Prvním je dominance tématu umělé inteligence. Druhým je podpis charty Rady míru Donaldem Trumpem přímo na půdě summitu. Volba Davosu jako místa vzniku této nové mezinárodní struktury není náhodná. Rada míru není alternativou k OSN ani klasickou multilaterální institucí. Je koncipována jako nový typ mezinárodní suverenity, formálně mnohostranné organizace, fakticky však soustředěné do výkonné moci jednoho člověka, doživotního předsedy Donalda Trumpa. Humanitární krize v Gaze, která byla použita jako legitimizační rámec, se v samotné struktuře organizace prakticky neodráží. Správa Gazy je řešena technokraticky, prostřednictvím externí kontroly a administrativních mechanismů, nikoli politické suverenity. Gaza se tak stává spíše záminkou než skutečným cílem.
Rada míru má právní základ v rezoluci Rady bezpečnosti OSN, což jí zajišťuje mezinárodní legitimitu, diplomatickou imunitu a extraterritoriální status. Konstrukčně je nastavena jako finanční nástroj chráněný stejnými privilegii, jaká mají jen výjimečné instituce typu Banky pro mezinárodní platby. Trump si navíc vyhradil právo organizaci kdykoli rozpustit a jmenovat svého nástupce, čímž vytvořil nový typ osobní mezinárodní entity, která se v mnoha ohledech podobá nadnárodní korporaci se suverenitou. V logice 21. století jde o návrat k modelu koloniálních obchodních společností, ovšem v digitální podobě.
Prvním projektem této struktury má být Gaza, prezentovaná Trumpovou vizí „Riviéry Blízkého východu“. Avšak logika systému naznačuje, že nepůjde o jediný projekt. Myšlenka nákupu území a jeho převedení pod jurisdikci nové entity již zazněla v souvislosti s Grónskem, o jehož odkupu Trump dlouhodobě hovoří. Ať už se tyto scénáře naplní či nikoli, ukazují směr, kterým se globální politika posouvá. Vstupujeme do éry, kde státní suverenita ustupuje digitálně řízeným strukturám moci, v jejichž čele stojí CEO místo volených politiků.
Zásadní roli v tomto přechodu hraje umělá inteligence. Masivní investice do generativní AI nejsou vysvětlitelné čistě tržní logikou. Neexistují dostatečně silné praktické use casy, které by objem kapitálu ospravedlnily. Smysl těchto investic se však ukazuje jinde. Po prasknutí technologické bubliny zůstanou infrastruktury v podobě datových center a algoritmických systémů, které umožní masové sledování, řízení chování společnosti, kontrolu informací a sociální inženýrství v měřítku, které dosud neexistovalo. Tyto struktury následně převezme stát nebo státem autorizované korporace. Rozdíl mezi veřejným a soukromým sektorem se bude dále stírat.
Tento proces je již dnes viditelný ve Spojených státech, kde je technologický sektor úzce propojen s obranným a bezpečnostním aparátem. Firmy jako Palantir představují příklad téměř nerozlišitelného propojení korporace a státní moci. V Číně je tento model ještě otevřenější. Stát zde přímo řídí klíčová odvětví průmyslu, technologií i financí. Nejde o absenci soukromých firem, ale o existenci jednoho dominantního aktéra, který má pravomoc měnit pravidla, sankcionovat a přerozdělovat moc.
Americký model se vyvíjí opačně. Ne stát přebírá soukromý sektor, ale soukromý sektor přebírá stát. Aby to bylo možné, jsou nutné dvě kontroly: kontrola populace a kontrola měny. První probíhá prostřednictvím médií, sociálních sítí, vzdělávacích systémů a informačních toků. Generativní umělá inteligence tuto kontrolu posouvá na novou úroveň, kdy už nejde jen o ovlivňování pozornosti, ale o vytváření samotného prostoru vědomých možností. Druhou kontrolou je kontrola měny. Digitální měny centrálních bank nejsou jen modernizací fiat měny. Představují kvalitativně nový systém, kde lze hodnotu peněz programovat, omezovat jejich použití a podmiňovat jejich funkčnost chováním uživatele. Změna tohoto typu má hlubší dopad než konec zlatého standardu.
Implementace digitálních měn vyžaduje fyzickou infrastrukturu hardwaru a softwaru a konkrétní teritoria působnosti. I proto se vrací koncept zón vlivu. V systému, kde je společnost plně závislá na digitální ekonomice, se změna povahy peněz stává základem celé struktury moci. Tento proces nevyhnutelně povede k přeskupení elit. Finanční elity jsou postupně vytlačovány technologickými. Tento posun otevřeně pojmenoval i kanadský premiér Mark Carney, bývalý guvernér Bank of England, když přiznal, že systém, který měl udržet určité elity u moci, byl konstrukčně podvodný.
Konflikt mezi tradičním finančním kapitálem a technologickými strukturami moci se dnes nejviditelněji odehrává v USA, kde se střetává bankovní lobby s novým kryptosvětem propojeným s hnutím MAGA, jak popsal Matt Stoller ve své analýze americké legislativní paralýzy. Tento boj o budoucí kontrolu financí ukazuje, že nejde o jednotlivce ani o Trumpa, ale o systémovou proměnu samotného modelu moci.
Trump odejde, Rada míru může zaniknout, ale technologie a struktury, které vznikají, zůstanou. Nejsou porušením systému, ale jeho logickým vyústěním. Přesně to vystihl Martin Heidegger, když popsal podstatu techniky jako „zarámování“ reality, jako soubor předpokladů o tom, co svět je a jak má fungovat. Davos 2026 tak nepředstavuje budoucnost jako možnost, ale jako proces, který již probíhá. Nejde o otázku zda, ale kdy a v jaké podobě se digitální technokratický svět stane realitou.
(Kovář, prvnizpravy.cz, repro: moneycontrol)
Zdroje: 1. What Davos 2026 Can Tell Us About the World That Is Coming – Naked Capitalism; 2. Matt Stoller – BIG Newsletter
