Návštěva amerického prezidenta Donalda Trumpa v Pekingu přitáhla pozornost celého světa. Trump po jednáních hovořil o „fantastických obchodních dohodách“ a naznačil posun také v otázce Íránu. Čínský prezident Si Ťin-pching naopak vsadil na tradičně zdrženlivý tón a zdůraznil především stabilitu vztahů mezi oběma velmocemi a citlivost otázky Tchaj wanu. Přestože oba státníci hodnotili schůzku pozitivně a atmosféra jednání působila smířlivěji než v předchozích letech, konkrétní obsah případných dohod zatím zůstává skrytý za diplomatickými formulacemi a opatrnými prohlášeními.
Právě na skutečnost, že podstata summitu nemusí být patrná z oficiálních komuniké ani prvních mediálních interpretací, upozornil ve svém obsáhlém komentáři publicista Pavel Šik, podle kterého bude možné skutečný význam pekingského jednání pochopit až z dalších kroků Washingtonu, Pekingu i Teheránu.
„Peking - co se skutečně dohodlo se nedozvíme z médií, ale z toho, co se nyní bude dít aneb úsměvy a mezery mezi řádky.
Donald Trump přiletěl do Pekingu jako první americký prezident za téměř dekádu a odletěl s tím, co sám nazval ‚fantastickými obchodními dohodami‘ a přesvědčením, že Si Ťin-pching spoluvyřeší Írán. Čínské ministerstvo zahraničí ve svých souběžných prohlášeních nepotvrdilo ani jedno z toho, za to ve svých prohlášeních zdůraznilo konstruktivní čínsko-americký vztah strategické stability a takřka červenou linii, že USA musí postupovat s mimořádnou opatrností při řešení tchajwanské otázky.
Tahle asymetrie je vlastně nejzajímavější z celého summitu, ale také zcela logická a byla i očekávatelná. Kdo si představoval, že si vůdci zájmy dohodnou veřejně a především, že Čína něco oficiálně potvrdí, nezná čínské zvyklosti. Čína se koncentrovala na obraz a poselství bez toho, aby kladla důraz na něco jiného kromě Tchaj wanu. Trump zase mluvil o praktických věcech, které by Si nejraději nechal pod pokličkou. Co bylo ovšem z celého summitu patrné, že ať jsou Trumpovy prohlášení směrem k Číně jakkoli silácké, velice dobře chápe, že tento rok asi poprvé v historii spolu osobně jednali vůdci dvou rovnocenných velmocí.
Co se tedy skutečně dohodlo?
Nebudu se koncentrovat na byznys ani vzácné zeminy atd., tam byly dle mého domluveny oboustranně výhodné dohody, i když burza a někteří komentátoři čekali víc okamžitých výsledků. Já osobně bych počkal, výsledky možná ještě uvidíme.
Ale koncentrujme se na geopolitiku. Jak jsem napsal, čínská strana nám v tomto moc nepomůže, zcela tradičně je spíše skoupá na detaily. Závazky veřejně nepřiznává, protože by to doma vypadalo jako podřízenost a v současné situaci i tak, že Teherán byl prodán.
Trump v tomto ohledu je sdílnější a jelikož Peking nepovažoval za nutné to veřejně korigovat, můžeme soudit, že jeho poznámky jsou možná pravdivé. Washingtonská strana tvrdí, že Peking vyjádřil odpor k militarizaci Hormuzského průlivu, k poplatkům za průjezd a velice překvapivě vyjádřil i zájem nakupovat více americké ropy. Místo íránské? Asi nejzásadnější je, že se oba vůdci shodli na tom, že Írán nebude mít jadernou zbraň a že Si údajně přislíbil, že Čína nebude Írán vojensky vyzbrojovat. Peking ve svých oficiálních komuniké žádnou z těchto věcí nezmínil. Místo toho se čínské ministerstvo zahraničí omezilo na obecné konstatování, že ‚pokračování konfliktu v Íránu, který nikdy neměl nastat, nemá smysl‘. To je formulace, která nezavazuje k ničemu.
Nejkonkrétnější novinka nepřišla ze summitu samotného, ale z Trumpových slov na palubě Air Force One cestou domů. Je otevřen dvacetiletému zastavení íránského jaderného programu. To je zásadní posun. Původní americká rétorika zněla ‚nikdy‘, i když z jednání v Islámábádu už prosakovaly zprávy o tom, že nikdy neznamená navždy. Časově ohraničené moratorium je něco jiného, je to formulace, která Teheránu dává únikový východ bez formální kapitulace.
Souběžně Trump dle zpráv zvažuje zrušení sankcí vůči čínským ropným společnostem nakupujícím íránskou ropu, což není gesto dobré vůle, nýbrž žeton na stole. Čína zřejmě dostala signál, že pokud Teherán na základě jejího tlaku podepíše dohodu, nebude pro Američany problém, když bude nakupovat íránskou ropu. Jakkoli jsem na začátku války psal, že i tlak na Čínu byl cílem vojenské operace, z vývoje je stále patrnější, že Trump vidí dohodu s Íránem jako svůj základní politický odkaz druhého prezidentství.
Již před summitem Čína vyzvala Pákistán, aby zvýšil své úsilí na dohodnutí kompromisu. Standardně čínská administrativa něco takového komunikuje bez veřejných prohlášení. Můžeme to tedy číst tak, že Čína chtěla veřejně vyslat Íránu přes Pákistán zprávu, že jí dochází trpělivost.
Velice zajímavá je situace kolem Tchaj wanu. Si varoval, že tchajwanská otázka je ‚nejdůležitější věcí v americko-čínských vztazích‘ a že při špatném zvládnutí hrozí přímý střet. Skoro to zní jako výhrůžka, každopádně je to velmi tvrdá formulace. Můžeme z toho tedy usuzovat, že na druhé straně je vyřešení otázky Tchaj wanu považováno za základní politický odkaz Sia. A i Trump si to zřejmě velice dobře uvědomuje, protože odpověděl, že ‚žádný závazek v žádném směru‘ nedal a v rozhovoru pro Fox News dodal, že válku devět a půl tisíce mil daleko nevyhledává.
Rozhodnutí o balíčku zbraní pro Tchaj wan v hodnotě čtrnácti miliard dolarů Trump záměrně odkládá, což znervózňuje jak Tchaj pej, tak Tokio. Není to váhání, já to čtu jako další žeton na stole. Každopádně natolik zásadní, že Trump hned na zpáteční cestě z Pekingu volal premiérce Sanae Takaičiové do Tokia, aby ji uklidnil.
Celý summit čtu jako první krok a oťukávání po letech. Jakkoli mnozí jsou k výsledkům kritičtí, celý svět by se v principu měl radovat z toho, že summit dvou největších světových velmocí byl tak přátelský.
Co se týká dohod, přesné znění toho, co se geopoliticky dohodlo, poznáme stejně jako u byznysu až dle dalšího vývoje,“ okomentoval setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa se svým čínským protějškem v Pekingu na síti Facebook publicista Pavel Šik.
(Lukeš, prvnizpravy.cz, repro: voxtv)
