Technologická exploze posledních desetiletí přivedla moderní armády k možnostem projekce síly v takovém rozsahu a rychlosti, že by to předchozí generace považovaly za science fiction. Současně informační revoluce vtrhla do každodenního života s takovou intenzitou, že ze všech občanů učinila aktivní hráče, nebo přinejmenším potenciální účastníky konfliktů. Mobilní telefon není jen prostředkem komunikace, ale může být zbraní, která přenáší údaje o poloze jednotek nepřítele, vede k přesnému zaměřování cílů a mění civilistu ve vojenskou hrozbu.
Podle studie profesora Aurela Sariho publikované organizací Carnegie Endowment for International Peace s názvem „War and Law in a Digital World“ tento jev dramaticky oslabuje samotné základy mezinárodního humanitárního práva. Jeho pilířem je princip rozlišování, který přikazuje odlišovat bojovníky od civilistů a vojenské cíle od civilních objektů. Právo předpokládá, že civilisté mají být chráněni, pokud se přímo neúčastní nepřátelství.
Jenže co znamená „přímá účast“, když lidé v reálném čase sdílejí fotografie pohybu tanků, šíří informace o slabinách infrastruktury a někdy dokonce prostřednictvím crowdfundingu financují drony? Profesor Sari upozorňuje, že tato rozostřená hranice sice vyvolává hluboké právní pochybnosti, ale rozhodně neznamená, že staré kategorie zcela ztratily význam. I v digitální éře existuje rozdíl mezi tím, kdo hází Molotovův koktejl na tank, a tím, kdo o tom tweetuje. Právě šedé zóny mezi těmito extrémy jsou však zdrojem největší nejistoty a potenciálního zneužití práva jako zbraně.
Ukázkovým precedentem se stal případ, kdy v roce 2023 ukrajinské vojenské zpravodajství provedlo sofistikovaný kybernetický útok proti ruským daňovým úřadům. Hackeři pronikli do centrálních serverů, infikovali je malwarem a vymazali rozsáhlé databáze, čímž ochromili státní aparát. Tento incident nastolil otázku, zda zničení dat beze škody na fyzickém vybavení představuje akt násilí a tedy útok ve smyslu mezinárodního humanitárního práva.
V klasickém pojetí útok znamená destrukci materiálních objektů nebo újmu na zdraví. Jenže jestliže dnes digitální zásah dokáže paralyzovat stát stejně účinně jako bombardování, není jasné, zda právo takovou realitu reflektuje. Debata o tom, zda data jsou chráněný civilní objekt, není uzavřena. Není dokonce ani konsensus, jestli jejich vymazání lze považovat za akt násilí. Jak Sari konstatuje, neexistuje shoda, zda by se poškození funkčnosti počítače mělo chápat jako násilné, pokud nevznikne hmotná škoda. Tento právní vakuum je živnou půdou pro manipulaci, kdy každá strana konfliktu volně přetváří definice podle potřeby.
Možná ještě nebezpečnější je, že digitální prostor se stal bojištěm narativů a dezinformací. Dříve vlády dominovaly interpretaci mezinárodního práva. Dnes o jeho významu rozhodují i influenceři, aktivisté a anonymní účty. Sociální sítě umožňují okamžité šíření právních stanovisek, často povrchních, zkreslených a účelově přizpůsobených propagandě.
Profesor Sari upozorňuje, že množství komentářů a jejich rychlost demontují autoritu seriózních expertů. Právní analýzy se stávají prostředkem legitimizace jedné strany konfliktu a delegitimizace druhé. Právo, které mělo být univerzálním standardem, se mění ve zbraň informační války.
„Digitální transformace války otevírá stavidla pro využívání práva a právních argumentů k ovlivňování informačního prostředí,“ uvedl profesor Sari.
Psali jsme:
Mnozí volají po tom, aby se pravidla modernizovala. Sari však varuje, že by to znamenalo riskovat zánik principů, které chrání civilisty. Právo není jen popisem skutečnosti, ale normativním projektem. Ideálem, kterému má realita odpovídat. Pokud technologický pokrok zpochybňuje hranice mezi bojem a civilním životem, nemusí to nutně znamenat, že právo je zastaralé. Možná je právě jeho stabilita jedinou hrází před totální erozí lidskosti během konfliktu.
Na příkladu války na Ukrajině se ukazuje, že hranice mezi vojenským a civilním světem jsou křehčí než kdy dřív. Útoky na energetickou infrastrukturu, masové kampaně na sociálních sítích i kybernetické operace ukazují, jak obtížné je v digitální éře zachovat smysluplné rozlišování mezi legitimními cíli a civilní populací. Ochrana civilistů je přitom důvod, proč se mezinárodní humanitární právo vůbec vyvinulo. Pokud ji ztratíme, otevřeme cestu k válce bez pravidel.
V éře lajků, trollů a hackerů se otázka, co je ještě válka a co je jen šum, stává klíčovou pro samotné přežití principů práva i lidskosti.
(Kovář, carnegieendowment.org, foto: zai)
