Přibližně 1 800 až 1 900 pracovníků České televize a Českého rozhlasu podepsalo petici na obranu koncesionářských poplatků. Nejde o úzké vedení institucí, ale o širokou skupinu redaktorů, moderátorů, editorů i šéfredaktorů. Tvrdí, že právě poplatky jsou pojistkou nezávislosti. Varují před tím, že financování ze státního rozpočtu by mohlo otevřít dveře politickému tlaku. Mluví o odpovědnosti vůči veřejnosti, nikoli politikům. Zdůrazňují stabilitu, autonomii a obranu principů, na nichž podle nich veřejná služba stojí.
Mediální analytička Alena Maršálková však tuto rétoriku tvrdě odmítá. Bez obalu. Bez diplomatických frází. Bez náznaků smířlivosti.
„Prý na každého jednou dojde! Kéž by… Jak můžeme věřit iniciativě pracovníků veřejnoprávních médií, že pracují pro nás, ne pro politiky, když už několik let šíří propagandu nejdříve vládnoucí politické garnitury a když prohrála volby, tak opozičních politiků?“ napsala na sociálních sítích Maršálková.
Podle ní je celá konstrukce o ohrožené nezávislosti postavena na vratkých základech. Pokud mají být poplatky štítem demokracie, pak se podle ní musí nejprve prokázat samotná vyváženost a objektivita. Tvrdí, že veřejnoprávní média v posledních letech důvěru neposilovala, ale oslabovala. Jednou byla podle ní hlasem vlády, podruhé hlasem opozice. To není nezávislost. To je podle ní přizpůsobování se politickému klimatu.
Maršálková zpochybňuje i samotné heslo iniciativy. „To není iniciativa ‚PRO VÁS. NE PRO POLITIKY.‘ ale ‚PRO NÁS. NE PRO VÁS.‘“ uvedla. Podle ní se část pracovníků médií stylizuje do role obránců demokracie, aniž by reflektovala vlastní odpovědnost za stav veřejné debaty.
Tvrdí, že argument o ohrožení nezávislosti je opakován bez konkrétního vysvětlení. Kde jsou přesné argumenty, jak by změna financování automaticky znamenala konec autonomie? Jak konkrétně by měla být redakční práce podřízena vládě? Podle Maršálkové tyto odpovědi chybí. Místo nich zaznívají silná slova o stabilitě a obraně hodnot.
Analytička zároveň připomíná politický rozměr celé věci. Pokud občané ve volbách podpořili strany, které měly změnu financování veřejnoprávních médií ve svém programu, pak jde o legitimní politické téma. „Když nerespektují výsledky demokratických parlamentních voleb…?“ naznačuje ve svém komentáři. Podle ní nelze argumentovat službou veřejnosti a současně ignorovat politickou vůli části této veřejnosti.
Zvlášť tvrdá je v otázce motivací. Naznačuje, že skutečnou obavou nemusí být politické ovládnutí, ale možnost důslednější kontroly hospodaření. Hovoří o strachu z veřejné kontroly a připomíná roli institucí, jako je Nejvyšší kontrolní úřad. Tvrdí, že debata o poplatcích může být spíše obranou komfortu než obranou demokracie.
A přidává další ostrý výrok. Celé dění kolem poplatků považuje za „divadlo“ a „šaškárnu“. Podle ní odvádí pozornost od toho podstatného. Tím má být kvalita obsahu, úroveň zpravodajství, profesionalita redaktorů a moderátorů. Ne model financování, ale práce samotná.
Střet je tak otevřený a bez příkras. Na jedné straně signatáři petice, kteří tvrdí, že bez koncesionářských poplatků není nezávislost. Na straně druhé Maršálková, která tvrdí, že bez důvěryhodnosti a vyváženosti není nezávislost bez ohledu na způsob financování.
Otázka tak nezní jen, kdo bude média platit. Otázka zní, zda si veřejnoprávní média skutečně zaslouží být označována za pilíř demokracie, jak sami tvrdí. A právě zde míří nejostřejší kritika, kterou Maršálková formulovala bez obalu.
(Adlová, prvnizpravy.cz, repro: prahatv)
