Rozhodnutí Poslanecké sněmovny zřídit vyšetřovací komisi ke kauze Dozimetr není projevem politického aktivismu, jak se snaží tvrdit její kritici, ale opožděným přiznáním, že stát selhal ve chvíli, kdy měl jednat razantně a bez kompromisů. Kauza, která v roce 2022 otřásla důvěrou veřejnosti v politiku, byla totiž od počátku rámována jako problém jednotlivců, přestože stále více indicií ukazovalo na systémové selhání, které zasahovalo do samotného fungování vládní moci.

To, co dnes sledujeme, není hon na čarodějnice, ale pokus dohnat politickou odpovědnost, která byla tehdy vědomě odložena. Poslanec Matěj Gregor (Motoristé sobě) to ve svém vystoupení formuloval naprosto přesně a bez diplomatických obalů. „To, co se prostřednictvím té vyšetřovací komise momentálně děje, je politická odpovědnost. A je to politická odpovědnost, která v tom minulém volebním období tady zkrátka chyběla.“ Tato slova nejsou pouhou rétorikou. Jsou přímým obviněním tehdejší vládní reprezentace, že místo očisty zvolila strategii přežití.

A právě zde se ukazuje jádro problému Dozimetru. Nejde jen o to, kdo byl obviněn, kdo skončil ve vazbě nebo kdo se dnes zpovídá před soudem. Jde o to, že celá kauza se odehrávala v prostředí politické strany, která stála v čele ministerstva vnitra, tedy rezortu odpovědného za policii a bezpečnostní složky. Jinými slovy, podezření se netýkalo periferie moci, ale jejího centra. A přesto nedošlo k politickému zemětřesení, které by odpovídalo závažnosti situace.


Zvlášť alarmující je pak skutečnost, že ani samotný ministr vnitra podle Gregora nikdy nepředložil veřejnosti přesvědčivé vysvětlení svých vazeb. „Pan ministr Rakušan nikdy neměl odvahu vystoupit na plénu sněmovny v médiích nebo kdekoliv jinde a vysvětlovat své napojení na tehdy vysoké představitele hnutí STAN,“ zaznělo ve sněmovně. A právě tato absence odpovědí je tím, co z kauzy Dozimetr činí politický problém, nikoli pouze problém trestněprávní.

Obhajoba, že vše má řešit policie a soudy, v tomto kontextu neobstojí. Policie může vyšetřit trestné činy, soud může rozhodnout o vině. Ale žádná z těchto institucí nemůže nahradit politickou odpovědnost za to, kdo byl do funkcí dosazován, kdo měl informace a kdo se rozhodl nekonat. Vyšetřovací komise proto není konkurencí justice, ale její nezbytnou paralelou v rovině veřejné kontroly.

Ještě závažnější je ale podezření, které Gregor naznačil a které nelze přejít jako pouhou politickou nadsázku. Podle něj nešlo o selhání jednotlivce, ale o vědomé udržování politické rovnováhy: „Tehdy jsem pochopil, že to nebylo z přesvědčení, že to bylo z politického obchodu, aby ta vláda prostě dovládla do konce.“ Pokud by se toto podezření potvrdilo, znamenalo by to, že stabilita vlády byla upřednostněna před očistou veřejného prostoru. A to je přesně ten moment, kdy se politika vzdává své legitimity. 


Zřízení vyšetřovací komise proto nelze chápat jako standardní parlamentní krok. Je to pokus vrátit do politiky elementární princip odpovědnosti. A zároveň test, zda ještě existuje vůle jít skutečně do hloubky, nebo zda se celá věc znovu rozplyne v procedurálních debatách a mediálním šumu.

Nejostřejší Gregorova slova pak míří k samotné podstatě kauzy: „Představa toho, že součástí vlády byla čtyři roky strana, která je přímo napojená na financování zorganizovaného zločinu… to je zkrátka něco, co je nepřijatelné.“ Takové tvrzení je mimořádně závažné a právě proto musí být buď jednoznačně vyvráceno, nebo potvrzeno na základě důkazů. Nelze ho nechat viset ve vzduchu bez odpovědi, jak se to v české politice často stává.

Celý případ tak dnes stojí na rozcestí. Buď se vyšetřovací komise stane skutečným nástrojem, který otevře nepříjemné otázky a přinutí politické aktéry nést odpovědnost, nebo se promění v další epizodu, která potvrdí, že systém je schopen absorbovat i takto závažnou kauzu bez zásadních důsledků.

Jedno je však zřejmé už nyní. Samotný vznik komise je důkazem, že původní reakce politické reprezentace byla nedostatečná. A že otázky, které měly být zodpovězeny před lety, se vracejí s mnohem větší silou. Pokud na ně politika nedokáže odpovědět ani tentokrát, nebude to selhání jedné komise. Bude to selhání celého systému.