Německá vláda otevřela téma posunu zákonného věku odchodu do důchodu směrem k hranici 70 let a činí tak ve chvíli, kdy už jsou sociální dopady předchozích reforem na velkou část společnosti bolestně viditelné. Oficiálním důvodem má být demografie, prodlužování délky života a tlak na veřejné finance, realitou však je, že stát po desetiletí nedokázal včas upravit parametry penzijního systému a nyní hledá nejjednodušší řešení, jak přenést náklady vlastního selhání na záda obyčejných lidí. Informace o záměru posoudit možnost odchodu do důchodu v sedmdesáti letech popsal list Deutsche Welle, přičemž debata se nese v technokratickém tónu, jako by šlo o pouhou účetní úpravu několika parametrů, nikoli o zásah do životů milionů pracujících.
Ekonomové otevřeně přiznávají, že průběžný penzijní systém je pod tlakem, protože silné ročníky poválečné generace odcházejí do penze a slabší generace je nejsou schopny nahradit. Tento problém však nevznikl včera. Politická reprezentace měla desítky let na to, aby systém reformovala postupně, diverzifikovala zdroje financování a vytvořila kombinovaný model, který by nebyl tak závislý na poměru mezi pracujícími a důchodci. Místo toho se vlády střídaly v odkládání nepopulárních rozhodnutí a dnes předkládají veřejnosti řešení, které působí spíše jako krizový zásah než promyšlená reforma. Posun důchodového věku k sedmdesáti letům není výsledkem dlouhodobé strategie, ale důkazem politického bankrotu v oblasti sociální politiky.
Dalším často opakovaným argumentem je nedostatek pracovních sil. Udržení starších lidí na trhu práce má údajně pomoci průmyslu i službám. Tento přístup však opět ignoruje realitu pracovního trhu. Mnohé firmy se staršími zaměstnanci systematicky nepočítají, nepřizpůsobují pracovní podmínky jejich potřebám a v praxi často preferují mladší pracovníky. Stát, který nyní volá po prodlužování pracovního života, přitom dlouhodobě toleroval věkovou diskriminaci a nedostatečnou podporu rekvalifikací. Bez zásadní změny přístupu zaměstnavatelů a bez investic do pracovního prostředí je volání po práci do sedmdesáti let spíše moralizujícím apelem než realistickou politikou.
V celé debatě navíc zůstává stranou otázka odpovědnosti státu za kvalitu života ve stáří. Důchod není jen účetní položkou, ale základním pilířem sociální smlouvy mezi občanem a státem. Pokud stát občanům po celý produktivní život slibuje, že po dosažení určitého věku budou mít nárok na důstojné zabezpečení, nemůže tento závazek jednostranně posouvat pokaždé, když se rozpočet dostane pod tlak. Takový postup podkopává důvěru ve veřejné instituce a posiluje pocit, že pravidla se mění podle momentální potřeby politických elit.
Německá debata je varovným signálem i pro další evropské země. Pokud se i ekonomicky silná země dostává do situace, kdy jako hlavní řešení nabízí prodloužení pracovního života až na hranici sedmdesáti let, ukazuje to, že současný model sociálního státu naráží na své limity. Otázkou není jen to, kolik let budou lidé pracovat, ale zda politické elity dokážou nabídnout komplexní reformu, která spojí odpovědné financování s ochranou sociální spravedlnosti. Bez toho se důchodová politika stane dalším symbolem toho, že stát rezignoval na dlouhodobé plánování a místo systémových řešení volí cestu nejmenšího odporu, jejíž cenu mají zaplatit především ti, kteří už dnes nesou největší břemeno ekonomického výkonu společnosti.
Zdroj: Deutsche Welle: Německo zvažuje důchod v 70 letech








