Smrt Jeffreyho Epsteina není jen kriminální epizodou z prostředí vězeňské správy, ale mrazivým obrazem toho, jak se v prostoru nejvyšší moci nakládá s rizikem pravdy. Řetězec selhání, nepravděpodobných náhod a úředních vysvětlení, která se navzájem vylučují, vytváří obraz prostředí, kde pravidla platí jen do chvíle, než se dotknou těch správných jmen. Nejde o jednu kameru, která zrovna nefungovala, ani o jeden podpis pod falešným záznamem. Jde o soustavu kroků, v nichž se ztrácí dohled, mizí minuty záznamu, předem se chystají tiskové zprávy a odpovědnost se rozplývá v administrativní mlze. Takové prostředí nepůsobí jako náhoda, ale jako kultura, v níž je pohodlí mocných důležitější než elementární transparentnost.
Pokud se obviněný s vazbami na nejvyšší patra finanční a společenské hierarchie ocitne ve vazbě, logika státu by měla směřovat k zesílené ochraně důkazů a přísnému dohledu. Místo toho vidíme opak. Systém, který ví o riziku, přesto ponechá člověka samotného. Systém, který vyžaduje pravidelné kontroly, je systematicky neprovádí a následně toleruje falšování záznamů. Systém, který má technické prostředky k dohledu, se spokojí s vysvětlením, že obraz je rozmazaný a minuty se ztratily při nočním resetu. V takovém nastavení se pravda nemá kde opřít o pevný bod. Každá jednotlivá chyba by se dala vysvětlit lidským selháním. Součet těchto chyb už připomíná mechanismus.
Zvláštní pachuť má i skutečnost, že se ještě před nalezením těla objevují připravená oficiální oznámení, zatímco kolem cely se pohybují neidentifikované postavy v barvě vězeňských uniforem a různé instituce se přou o to, koho vlastně kamery zachytily. Když se navíc objevují informace o jednáních o možné spolupráci obviněného s úřady, dává tento chaos nepříjemný smysl. V systému, kde se moc opírá o peníze, kontakty a schopnost vyjednávat, je hrozba pojmenování konkrétních jmen tím největším rizikem. A právě tehdy se objevuje potřeba uklidit stopy, zamlžit odpovědnost a uzavřít případ tak, aby zůstal formálně vyřešen, ale fakticky otevřený.
Nejtemnější na celé věci není otázka, zda šlo o sebevraždu nebo o cizí zásah. Nejtemnější je poznání, že i kdyby se někdo s dostatečnou mocí rozhodl nepohodlnou pravdu umlčet, systém mu poskytl až příliš mnoho mezer, do nichž se dá schovat. Neidentifikované postavy, nefunkční kamery, ztracené minuty a dodatečně stažená obvinění proti těm, kteří selhali v dohledu, to vše vytváří obraz světa, v němž se odpovědnost rozptýlí dřív, než se dotkne těch nejvýše postavených. Elity tak nežijí jen odděleně od běžných pravidel. Žijí v prostředí, kde existují nástroje k tomu, aby nepohodlná fakta zmizela pod nánosem procedur, omluv a technických vysvětlení.
Případ Epsteina se proto nestává jen symbolem sexuálních zločinů a selhání justice, ale především zrcadlem moci. Ukazuje, jak snadno se z veřejného zájmu stane administrativní položka a jak rychle se pravda promění v neidentifikovatelný stín na záznamu. Pokud má mít řeč o vládě práva jakýkoli smysl, pak právě v okamžicích, kdy se vyšetřování dotýká nejmocnějších. Zde se však zdá, že pravidla ustoupila pohodlí a ticho bylo považováno za menší zlo než otevření dveří, za nimiž by se objevila jména, která se vyslovují jen šeptem.
(Jiří Chmelík, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Smrt Jeffreyho Epsteina není jen kriminální epizodou z prostředí vězeňské správy, ale mrazivým obrazem toho, jak se v prostoru nejvyšší moci nakládá s rizikem pravdy. Řetězec selhání, nepravděpodobných náhod a úředních vysvětlení, která se navzájem vylučují, vytváří obraz prostředí, kde pravidla platí jen do chvíle, než se dotknou těch správných jmen. Nejde o jednu kameru, která zrovna nefungovala, ani o jeden podpis pod falešným záznamem. Jde o soustavu kroků, v nichž se ztrácí dohled, mizí minuty záznamu, předem se chystají tiskové zprávy a odpovědnost se rozplývá v administrativní mlze. Takové prostředí nepůsobí jako náhoda, ale jako kultura, v níž je pohodlí mocných důležitější než elementární transparentnost.
Pokud se obviněný s vazbami na nejvyšší patra finanční a společenské hierarchie ocitne ve vazbě, logika státu by měla směřovat k zesílené ochraně důkazů a přísnému dohledu. Místo toho vidíme opak. Systém, který ví o riziku, přesto ponechá člověka samotného. Systém, který vyžaduje pravidelné kontroly, je systematicky neprovádí a následně toleruje falšování záznamů. Systém, který má technické prostředky k dohledu, se spokojí s vysvětlením, že obraz je rozmazaný a minuty se ztratily při nočním resetu. V takovém nastavení se pravda nemá kde opřít o pevný bod. Každá jednotlivá chyba by se dala vysvětlit lidským selháním. Součet těchto chyb už připomíná mechanismus.
Zvláštní pachuť má i skutečnost, že se ještě před nalezením těla objevují připravená oficiální oznámení, zatímco kolem cely se pohybují neidentifikované postavy v barvě vězeňských uniforem a různé instituce se přou o to, koho vlastně kamery zachytily. Když se navíc objevují informace o jednáních o možné spolupráci obviněného s úřady, dává tento chaos nepříjemný smysl. V systému, kde se moc opírá o peníze, kontakty a schopnost vyjednávat, je hrozba pojmenování konkrétních jmen tím největším rizikem. A právě tehdy se objevuje potřeba uklidit stopy, zamlžit odpovědnost a uzavřít případ tak, aby zůstal formálně vyřešen, ale fakticky otevřený.
Nejtemnější na celé věci není otázka, zda šlo o sebevraždu nebo o cizí zásah. Nejtemnější je poznání, že i kdyby se někdo s dostatečnou mocí rozhodl nepohodlnou pravdu umlčet, systém mu poskytl až příliš mnoho mezer, do nichž se dá schovat. Neidentifikované postavy, nefunkční kamery, ztracené minuty a dodatečně stažená obvinění proti těm, kteří selhali v dohledu, to vše vytváří obraz světa, v němž se odpovědnost rozptýlí dřív, než se dotkne těch nejvýše postavených. Elity tak nežijí jen odděleně od běžných pravidel. Žijí v prostředí, kde existují nástroje k tomu, aby nepohodlná fakta zmizela pod nánosem procedur, omluv a technických vysvětlení.
Případ Epsteina se proto nestává jen symbolem sexuálních zločinů a selhání justice, ale především zrcadlem moci. Ukazuje, jak snadno se z veřejného zájmu stane administrativní položka a jak rychle se pravda promění v neidentifikovatelný stín na záznamu. Pokud má mít řeč o vládě práva jakýkoli smysl, pak právě v okamžicích, kdy se vyšetřování dotýká nejmocnějších. Zde se však zdá, že pravidla ustoupila pohodlí a ticho bylo považováno za menší zlo než otevření dveří, za nimiž by se objevila jména, která se vyslovují jen šeptem.
(Jiří Chmelík, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
