Nový systém předběžných zdravotních kontrol migrantů v České republice nevznikl ve vzduchoprázdnu. Je součástí širší evropské změny, kterou přinesl migrační a azylový pakt Evropské unie. Právním základem je nařízení (EU) 2024/1356, které zavádí povinné prověřování státních příslušníků třetích zemí na vnějších hranicích EU. Česká republika na tuto evropskou povinnost reagovala přijetím zákona č. 314/2025 Sb., jenž novelizuje zákon o azylu, zákon o pobytu cizinců a další související předpisy včetně zákona o ochraně veřejného zdraví. Právě tato novela vkládá do zákona č. 258/2000 Sb. nový § 68a, který od 12. června 2026 vytváří rámec pro rychlé zdravotní screenování migrantů.
Evropský koncept je v zásadě jednoduchý. Každý člověk, který vstoupí na území Unie nelegálně, případně je zachycen při prvotním prověřování bez předchozí zdravotní kontroly, má projít základním screeningem. Ten má zahrnovat ověření totožnosti, bezpečnostní kontrolu, registraci do evropských databází a zároveň základní zdravotní a zranitelnostní posouzení. Cílem je včas zachytit možné bezpečnostní i zdravotní riziko a rychle člověka nasměrovat buď do azylového řízení, návratového procesu nebo dalšího postupu podle národní legislativy.
Na papíře dává tento model logiku. Evropská unie tím reaguje na zkušenosti z migračních krizí posledních let, kdy se ukázalo, že členské státy často nemají jednotný systém evidence, prověřování a prvotního zachycení rizik. Screening má vytvořit společný standard a předejít situaci, kdy lidé bez základního prověření volně přecházejí mezi státy Schengenu. Z pohledu Bruselu jde o pokus propojit bezpečnost, ochranu hranic a veřejné zdraví do jednoho funkčního rámce.
Právě v tomto bodě se ale evropský koncept začíná rozcházet s českou realitou. Evropské nařízení předpokládá, že screening bude prováděn kvalifikovaným personálem, v dobře nastaveném systému, s jasnou organizací, dostupnými kapacitami a s návazností na další složky státu. Česká implementace však ukazuje, že převzít evropský model neznamená automaticky vytvořit funkční domácí systém.
Český stát totiž nový režim zavádí v prostředí, které dlouhodobě trpí personálním podstavem hygienických stanic, roztříštěností kompetencí a absencí jednotné krizové koncepce. To, co v evropské legislativě působí jako standardizovaný proces, se v české praxi mění v improvizovaný model, který stojí na omezeném počtu pracovníků a na metodice, jež sama přiznává řadu limitů.
Jedním z hlavních rozdílů je i samotná podoba zdravotního screeningu. Evropský rámec pracuje s pojmem zdravotní a zranitelnostní kontrola jako součást širšího systému prvotního zachycení rizik. Česká metodika je však nastavena velmi úzce. Hygienik nesmí diagnostikovat, nesmí měřit teplotu, nesmí provádět standardní zdravotní úkony a jeho role je redukována na krátký rozhovor a vizuální posouzení. Vzniká tak paradoxní situace: evropský model předpokládá robustní screening, český stát však v první linii staví minimalistický filtr.
To samo o sobě nemusí být fatální, pokud by na něj navazoval silný systém další péče a rychlého rozhodování. Jenže právě zde se ukazuje další problém. Česká implementace zasahuje do kompetencí několika resortů současně. Ministerstvo vnitra řeší migrační a bezpečnostní část, ministerstvo zdravotnictví ochranu veřejného zdraví, policie zajištění osob a logistiku, hygienické stanice samotné provedení screeningu. V praxi to znamená, že odpovědnost je rozdělena mezi více institucí, ale chybí jasné centrum řízení.
To vytváří riziko, že systém bude fungovat rozdílně podle regionu, podle personální situace nebo podle aktuálního vytížení jednotlivých složek. Přitom právě screening má být v evropské logice první a nejdůležitější filtr, na němž stojí další rozhodování. Pokud tento článek řetězce nebude fungovat spolehlivě, oslabí se celý smysl nové úpravy.
Z širšího pohledu je tato situace ukázkou hlubšího problému českého státu. Evropská unie nastavila rámec a termíny, členské státy mají povinnost je naplnit. Jenže samotné převzetí legislativy nestačí. Klíčové je, zda stát dokáže vytvořit funkční systém, který propojí zákony, lidi, instituce a praxi. Právě na příkladu migračního screeningu se ukazuje, že český stát zatím často reaguje spíše dodatečně než koncepčně.
Nový paragraf 68a tak není jen technickou změnou zákona. Je testem toho, zda Česká republika dokáže evropské povinnosti převést do reálně fungujícího systému ochrany veřejného zdraví a bezpečnosti. Zatím to spíše vypadá, že unijní rámec je ambicióznější než domácí schopnost jej skutečně naplnit.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
