Drulák ve svém komentáři varuje, že takové ústupky nejsou projevem strategického partnerství, ale známkou podřízenosti, která Evropu zbavuje mezinárodní váhy. Za viníka označuje zaslepenost válkou na Ukrajině, která podle něj brání Bruselu jednat racionálně a prosazovat vlastní zájmy v multipolárním světě. 

„Dohoda o clech mezi předsedkyní Evropské komise Leyenovou s americkým prezidentem Trumpem nikoho v EU nenadchla. Je pro Evropu tak nevýhodná, že francouzský premiér mluví o "temném dni" a "podřízení" Evropy USA. Že je bolestivá, nepopírají ani její obhájci: vyjednavači Evropské komise či kovaní atlantisté jako německý kancléř a italská premiérka. Ale dodávají, že nic lepšího se vyjednat nedalo a že se alespoň podařilo stabilizovat podmínky pro transatlantický obchod. Naopak Trump je spokojen. 

Spokojeni mohou být také kritici EU. Stoupenci Brexitu vidí, že Velká Británie si s USA sama vyjednala příznivější dohodu než Brusel pro celou EU. Tím je také popřena neustále opakovaná bruselská teze, že když komise vyjednává s někým za všechny má větší váhu, a proto dosáhne lepšího výsledku, než když každý vyjednává jen za sebe. Komu nestačilo vakcinové vyjednávání Leyenové s Pfizerem, má další důkaz, že to tak nefunguje. Ale část globálního Jihu, která v EU tradičně viděla ekonomickou a normativní alternativu k USA, jen útrpně přihlíží dalšímu kroku evropské proměny ze samostatného ekonomického hráče na amerického vazala.    


Nejprve k nevýhodnosti. Americká cla na evropské zboží stoupnou z 5% na 15%, ta na ocel hliník zůstanou na 50%, Evropa se zavazuje každoročně investovat v USA 200 miliard dolarů a nakupovat americký plyn a ropné produkty v hodnotě 250 miliard dolarů. Na druhé straně USA se k ničemu nezavazují a do Evropy budou vyvážet za stejných podmínek jako dříve. Nejenže cla jsou cla nastavena asymetricky, ale evropské investice a nákupy předraženého plynu se podobají vazalskému poplatku; stejně jako nákupy předražených amerických zbraní, k nimž se evropské státy zavázaly na půdě NATO. V obou případech Trump zdvouapůlnásobil předchozí standard: u obrany z 2% HDP na 5% a u energie z 80 až 100 miliard dolarů současných nákupů na 250 miliard dolarů.

Přesto není jasné, co všechno se dohodlo. Když se Washington počátkem minulého týdne pochlubil svým úspěchem, přišel Brusel s vlastní verzí. Například léky budou podle Američanů procleny 15%, zatímco Brusel tvrdí, že se prozatím budou do USA exportovat bez cla. Také se domnívá, že na ocel a hliník bude stanovena kvóta, v jejímž rámci bude clo 15% a nikoliv 50%, ale o tom ve Washingtonu nic neříkají. Američané rovněž věří, že se dohodli na změkčování evropských regulací u zemědělských produktů, potravin a digitálních služeb, v Bruselu o tom nic neví. A evropské nákupy plynu a investice v USA? Washington je vnímá jako závazky, zatímco Brusel připomíná, že ani jedno nemá v kompetenci, a proto se jedná jen o nezávazné cíle. Koneckonců s 5% závazkem na obranu se to má stejně; Evropané to sice Trumpovi odkývali, ale řada z nich to plnit nehodlá a NATO v této oblasti žádné kompetence nemá. 

Že by lstiví Evropané doběhli naivního Trumpa? Ani náhodou. Tím, že se přihlásili k vazalským poplatkům, které přesahují jejich možnosti (v obraně, investicích i energetice), mu dali do rukou bič. Kdykoliv se to Trumpovi bude hodit, prohlásí, že Evropa neplní své závazky a přijde s novými požadavky. Tím padají bruselské sliby o transatlantické stabilitě. Dohoda žádnou nepřináší, Trump ji kdykoliv zpochybní.

Bruselská elita však může hodnověrně tvrdit, že vyjednala, co se dalo a že to mohlo dopadnout hůře. Odkazují na 30% clo, s nímž Američané jednání zahájili a které se podařilo stlačit na polovinu. To není úplně přesvědčivé. Pokud by Trump na začátku oznámil 100%, měla by se Evropa radovat z 50%? 

Podstatnější je, jak EU dopadá v porovnání s ostatními. Nejnižší sazba v Trumpově celním arzenálu obnáší 10%, ta není za trest ale za odměnu. Dnes je vyhrazena nejvěrnějším vazalům (například Velké Británii, Austrálii či většině Latinské Ameriky), kteří Trumpa nepřetržitě ujišťují, že kdykoliv cokoliv splní. Ale také sem spadají státy, s nimiž USA téměř neobchodují: buď kvůli sankcím (jako Rusko, Irán, Severní Korea, Kuba), nebo nemají co nabídnout (jako Mali, Tádžikistán, Samoa). 

Na opačném konci je 50% sazba, kterou je dnes zatížena pouze Brazílie. Donedávna se těšila přátelské 10% sazbě, ale pak brazilská justice rozjela vyšetřování bývalého prezidenta a Trumpova spojence Bolsonara, za což přišel drastický trest. Na půl cesty mezi 10% a 50% je 30%, tedy sazba, která není ani přátelská ani sankční. Dnes se vztahuje na Jižní Afriku, Alžírsko či dočasně na Čínu. Lehce pod ní, na 25%, najdeme Indii či Mexiko, výrazněji pod ní, na 19%, Indonésii s Pákistánem. Lehce nad ní, na 35%, Kanadu. Původně čelila stejným 25% jako Mexiko (rovněž partner USA v Severoamerické zóně volného obchodu), ale pak se Trump rozhodl Kanadu potrestat za pašování fentanylu, který v USA vede žebříček úmrtí z předávkování drogami. 


Vedle těchto cel, která jsou reálně uvalována, vyhlašuje Trump také s extrémními sazbami, které mají partnera zastrašit, podřídit či odradit od toho, aby Američanům navyšování cel oplatil. Pokud si to partner nenechá líbit, může situace eskalovat - jako v dubnu s Čínou, která na americké kroky reagovala recipročně. Záhy se oba státy dostaly do situace, kdy Američané měli clít dovozy z Číny 145% a Číňané ty z USA 125%. Raději se dohodly na příměří a dalším jednání; USA prozatím clí čínské zboží 30% a Čína americké 10%. Do zastrašující kategorie patří i 100% cla, která by mohla být do poloviny srpna uvalena na Čínu, Indii a další země za to, že kupují z Ruska ropu a zemní plyn.

Jak se na tomto pozadí jeví evropských 15%? Pokud bychom žili v unipolárním světě vedeném USA, mohli bychom si gratulovat, že se k nám velký bílý otec ve Washingtonu nakonec zachoval laskavě, když nás zařadil do stejné celní skupiny s Japonskem, Jižní Koreou, Izraelem či Tureckem. Ale bez ohledu na to, co si myslí bruselská elity, v takovém světě nežijeme. Otázka dnes nestojí, jak maximalizovat odměny a minimalizovat tresty vyměřované Washingtonem podle jeho vlastních pravidel, nýbrž jak definovat s ostatními hráči nová globální pravidla. Pokud chce být Evropa v nastupující multipolaritě u globálního jednacího stolu jako účastník a nikoliv na něm jako potrava, musí být schopna hájit svoje zájmy i za cenu konfliktu s USA. Konfliktu se nebojí nejen Čína, Indie, Brazílie, nemluvě o Rusku, ale i taková Kanada hájí své pozice asertivněji než celá EU. Prokazují tím svoji politickou životaschopnost. 

Zde EU naprosto selhala. Leyenová byla z Trumpa tak vyděšená, že mu vše odkývala. Přitom ještě před dvaceti lety se Evropané s Američany dokázali v obchodních otázkách pořádně pohádat a pak najít kompromis, s nímž dokázali obě strany žít. Co se změnilo, naznačil evropský komisař Ševčovič, který za komisi ve Washingtonu vyjednával. O dohodě prohlásil, že "není pouze o obchodu, je o bezpečnosti, je o Ukrajině, je o stávající geopolitické nestabilitě". Jinými slovy, bruselská elita se tak upnula k válce na Ukrajině, že je tomuto nesmyslnému a krvavému projektu připravena obětovat všechno.

Namísto, aby Brusel s Trumpem vyjednával obchodní reciprocitu, podřizuje se jeho diktátu v naději, že udrží alespoň něco z americké podpory Kyjevu. Namísto, aby vtáhl do hry Čínu jako ekonomického partnera vyvažujícího USA, Leyenová s Kallasovou Číňanům oznámily, že k nim budou přistupovat podle toho, jak Čína přistupuje k Rusku a Ukrajině. Číňané jednu i druhou zdvořile vyslechli, pak jim vysvětlili, že o východní Evropě se s Bruselem nebudou bavit a poslali je s prázdnýma rukama domů. O to hlubší byl evropský úklon před Trumpem,“ napsal v komentáři zveřejněném na facebookovém profilu Spolku Svatopluk bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů profesor Petr Drulák.