Evropa roky zdůrazňovala, že o bezpečnosti kontinentu nelze rozhodovat bez její účasti. Nyní se podle publicisty a poradce ministra zahraničí Pavla Šika situace obrací. Američtí vyjednavači podle zveřejněných informací oznámili záměr zapojit evropské zástupce do dalších rozhovorů s Ruskem, které by se vedle ukončení války na Ukrajině mohly týkat také budoucích vztahů Moskvy a NATO. Podoba evropské účasti však zatím není definitivně dohodnuta. Šik v této situaci vidí paradox evropské diplomacie. Zatímco se otevírá příležitost podílet se na rozhodování o budoucnosti kontinentu, evropští představitelé podle něj stále nemají jasno, kdo by je měl zastupovat.
„Roky jsme poslouchali, že se s Ruskem o Evropě nesmí jednat bez Evropy. Že nikdo nesmí rozhodovat o naší bezpečnosti za našimi zády. Že musíme sedět u stolu, protože jde o naši budoucnost. A představte si, dle nejnovějších zpráv ta židle tam teď opravdu stojí. Možná dokonce dvě. Američané chtějí s Ruskem jednat nejen o ukončení války na Ukrajině, ale o mnohem širším bezpečnostním uspořádání Evropy a budoucích vztazích Ruska a NATO a chtějí mít u toho evropského zástupce. A s ohledem na širší jednání o bezpečnostní architektuře podle amerických vyjednavačů už prý i Putin dokonce připustil účast evropského vyjednavače,“ napsal na facebooku Šik.
Možnost evropského zastoupení podle něj odhaluje slabinu, kterou dosavadní politická prohlášení zakrývala. Evropská unie disponuje vlastní diplomatickou službou, vysokou představitelkou pro zahraniční politiku i několika vrcholnými institucemi, jejichž představitelé vystupují na mezinárodní scéně. Vedle nich stojí národní vlády se svými zahraničněpolitickými prioritami. Šik upozorňuje, že právě tato složitá struktura se může stát překážkou ve chvíli, kdy je potřeba určit jednoho člověka s mandátem jednat za Evropu. Rozpor mezi množstvím politických funkcí a hledáním společného hlasu zachycuje prostřednictvím série ironických otázek.
„No počkat, ale to nikdo nečekal! A můžeme tam poslat 27 premiérů a prezidentů? Ne? A co padesáti členou delegaci parlamentu? Ne? Evropa má vlastní diplomatickou službu, vlastní šéfku diplomacie, předsedu Evropské rady, předsedkyni Komise a 27 národních vlád, ale když má někdo skutečně usednout k jednacímu stolu, začíná debata, kdo z nich vlastně smí mluvit,“ pokračoval publicista.
Do hledání společného evropského zástupce podle Šika vstupuje také ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který měl vyzvat evropské spojence, aby se na vyjednavači dohodli ještě během listopadu. Publicista v tom spatřuje obrácení dosavadních rolí. Ukrajina, která sama čelí ruské invazi, nyní podle jeho výkladu připomíná evropským partnerům nutnost splnit jejich vlastní dlouhodobý požadavek. Šik připomíná také ironickou poznámku amerického vyjednavače Jareda Kushnera a tvrdí, že se jí na tiskové konferenci smáli i ukrajinští vyjednavači. Právě tuto scénu používá jako výmluvný obraz evropských diplomatických potíží.
„Už i Zelensky vyzývá Evropany, aby si konečně vybrali svého vyjednavače, a to ještě během listopadu. Člověk by skoro řekl, že se role obrátily, země, která pátým rokem vede válku, teď musí své evropské spojence upozorňovat, že pokud chtějí sedět u stolu, jak stále opakovaly, musí někoho vybrat. A Američané si z toho už začínají dělat legraci, vyjednavač Jared Kushner si dokonce na okraji jednání neodpustil sarkastickou poznámku, že kdyby Evropa dokázala určit jediného společného vyjednavače, byl by to větší úspěch než přesvědčit Rusy, aby ji vůbec přizvali. A vrchol byl, když se tomuhle jeho vtipu na společné tiskovce za jeho zády smáli i ukrajinští vyjednavači,“ uvedl Šik.
V další části příspěvku se publicista zaměřuje na konkrétní jména, o nichž se v souvislosti s evropským zastoupením hovoří. Zmiňuje estonského premiéra Kristena Michala, který prosazuje zastoupení Evropy prostřednictvím vysoké představitelky EU pro zahraniční věci Kaji Kallasové a předsedy Evropské rady Antónia Costy. Právě u Kallasové se Šik zastavuje podrobněji. Její dlouhodobě vyhraněný postoj vůči Moskvě podle něj vyvolává otázku, zda by dokázala vést rozhovory, jejichž smyslem má být hledání dohody s ruskou stranou. Kritiku přitom nesměřuje pouze k osobě možné vyjednavačky, ale také k evropskému pojetí diplomacie.
„A tak se nyní už pod velkým tlakem v Evropě rozjela oblíbená disciplína. Škatulata, škatulata, hejbejte se. Estonský premiér Kristen Michal nepřekvapivě navrhuje svou krajanku Kaju Kallasovou, případně Antónia Costu. Že Kallasovou Rusové nemůžou vystát? No a co! Přece nebudeme vybírat vyjednavače podle toho, koho má rád Putin. Je přece nasnadě, že na jednání s Ruskem pošlete člověka, který čtyři roky vykřikoval, že se s Ruskem nejedná a nechce mít s ním nic společného a o kterém si Rusové myslí, že není moc chytrý. Jenže jednání asi neznamená přijít, přečíst rezoluci, odsoudit Putina a odejít za potlesku fanoušků na sociálních sítích,“ napsal.
Personální otázka však podle Šika představuje pouze jednu část širšího problému. Stejně důležité je, aby evropské státy dokázaly formulovat společné cíle a představu výsledku případných rozhovorů. V této souvislosti připomíná francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, italskou premiérku Giorgii Meloniovou a pochybnosti, které se podle serveru Politico objevují v Německu. Z jejich postojů vyvozuje, že evropská diplomacie stále hledá nejen společného zástupce, ale také způsob, jak k jednání s Ruskem přistoupit. Jeho ironie se tentokrát obrací k samotné přípravě vyjednávací strategie.
„Macron proto ‚překvapivě‘ upozorňuje, že by si Evropa měla nejdřív ujasnit, čeho vlastně chce dosáhnout. Geniální. Stanovit si cíl, než se začne jednat. Kdo by to byl řekl a proč to ještě nikoho za ty roky nenapadlo. Italská premiérka Giorgia Meloniová zase poukazuje na “nedostatečnou koordinaci” evropského postupu, což z diplomatického jazyka přeloženo znamená - v evropských kuloárech vládne naprostý chaos. A podle Politica se v Německu objevují obavy, jestli celé jednání není ruská past, protože Moskva prý žádný mír nechce. Aha. V zemi, která dala světu Ericha Fromma a jeho “Strach ze svobody”, by se jistě našel psycholog, který by popsal i nový fenomén, strach z mírového vyjednávání,“ poznamenal Šik.
Od kritiky evropské koordinace se následně přesouvá k otázce, o čem by se vlastně mělo jednat. Podle Šika nelze současnou diplomatickou situaci posuzovat stejnými měřítky jako na začátku ruské invaze na Ukrajinu. Připomíná proto několik starších Putinových vyjádření, jimiž dokládá svůj názor, že bezpečnostní vztahy mezi Ruskem a NATO budou nevyhnutelnou součástí případných rozhovorů. Zmíněné události zasazuje do své úvahy o tom, že případná dohoda bude muset zahrnovat také širší vztahy mezi Ruskem a západními státy.
„Jedno je jasné. Evropa nemůže přijít k jednacímu stolu s požadavky z roku 2022 a tvářit se, že se mezitím nic nestalo. Putin kritizoval rozšiřování NATO už v roce 2007 v Mnichově. O rok později na summitu v Bukurešti označil přibližování aliance k ruským hranicím za přímou hrozbu. A ještě na konci roku 2021 navrhoval USA a NATO jednání o novém bezpečnostním uspořádání Evropy. Dnes se tahle otázka otevírá, protože si to Rusko vynutilo silou. Je to nepříjemná realita a žádná další bruselská rezoluce ji nezmění. Někteří v Evropě sice dál bubnují na poplach a chtějí na Ukrajinu poslat vojáky jako bývalý generální tajemník NATO Rasmussen, ale zdá se, že směr je v principu daný a bez Američanů by se ostatně válčilo tak nějak hůř,“ uvedl.
V závěru se Šik vrací k úvodnímu obrazu evropské židle u jednacího stolu. Považuje širší rozhovory o bezpečnostním uspořádání kontinentu za příležitost, která by podle něj mohla přispět také k řešení války na Ukrajině. Zároveň upozorňuje, že samotná možnost účasti Evropě žádný vliv nezaručuje. Ten bude záviset na schopnosti evropských představitelů dohodnout se na společném zastoupení a vyjednávacích cílech. Celou úvahu tak uzavírá ironickou pointou o evropské strategické autonomii.
„Američané nám tedy drží otevřené dveře do jednacího sálu a Rusové podle Washingtonu přestali proti naší účasti protestovat. My ale stojíme na chodbě, protože jsme si ještě neodhlasovali, kdo smí vejít a co tam má vlastně říct. Přitom právě jednání o celé evropské bezpečnostní architektuře nabízí mnohem lepší šanci na dohodu, a to i pro budoucnost samotné Ukrajiny. Až se jednou budou psát dějiny evropské diplomacie, možná se ukáže, že největším úspěchem evropské strategické autonomie bylo vybojovat si místo u stolu, na které se pak nikdo nedokázal posadit,“ uzavřel Pavel Šik.
(Lukeš, prvnizpravy.cz, repro: voxtv)
