Evropská unie vznikala jako projekt spolupráce suverénních států, které měly hledat společná řešení na základě rovnosti a dohody. V posledních letech se však stále častěji objevují návrhy, které tento princip zpochybňují. V debatách o budoucnosti Evropy zaznívají myšlenky na rychlejší rozhodování, na užší spolupráci jen mezi vybranými státy i na nové bezpečnostní struktury. Kritici upozorňují, že podobné návrhy mohou postupně proměnit charakter evropského projektu a vytvořit systém, v němž budou určující slovo mít především nejsilnější hráči.
Současný vývoj analyzoval bývalý diplomat a politolog profesor Petr Drulák a upozorňuje, že některé nové návrhy evropských politiků podle něj směřují k tomu, aby rozhodování převzala úzká skupina velkých států. Varuje také před vznikem bezpečnostních a politických struktur, které by podle něj vytvořily v Evropě hierarchii různých kategorií členství a vlivu.
„Brusel se oligarchizuje. Bída současného Bruselu dává často zapomenout, že zakládající myšlenkou evropského projektu byla demokratická spolupráce rovnoprávných států. Dosud formálně platilo, že konečnou kontrolu nad vším, co se v unii děje, mají všechny členské státy, buď rovným hlasem, nebo hlasem váženým podle počtu obyvatel. Samozřejmě, že v bruselské mocenské realitě obvykle několik vlivných hráčů diktuje ostatním „evropská“ rozhodnutí. Ale právní konstrukce evropské rovnosti dosud tuto oligarchickou tendenci zmírňovala. To se má změnit. Evropští představitelé dnes přicházejí s návrhy, které demokratickou rovnost nahrazují oligarchií. Němci chtějí zřídit šestku vedoucích států, Francouzi klub jaderných vazalů a Evropská komise členy bez členských práv.
Německý ministr financí Klingbeil koncem února oznámil, že Evropa musí jít rychleji vpřed a nemůže se nadále zdržovat hledáním komplikované shody mezi všemi členskými státy. Očekává, že důležitá rozhodnutí v hospodářské a bezpečnostní politice převezme šestice největších států, zbývající se jim mají přizpůsobit. Do vedoucí šestky řadí vedle Německa také Francii, Itálii, Španělsko, Polsko a Nizozemsko. Vynechává Rumunsko, které je i přes masovou emigraci stále ještě o něco lidnatější než Nizozemsko. Očividně nebere za kritérium demokratickou legitimitu, nýbrž ekonomickou sílu.
Není to poprvé, co Německo přichází s představami o jakési evropské avantgardě. Tentokrát však nejde o avantgardu budovanou na ideovém základě příznivců hlubší integrace a otevřenou ostatním, nýbrž o ryze mocenský klub těch nejsilnějších. Proto nezahrnuje Belgii s Lucemburskem, s nimiž předchozí německé úvahy o užší evropské spolupráci počítaly, neboť obě dlouhodobě podporují evropskou federalizaci. Naopak přibírá Polsko s Nizozemskem, kde je podpora Bruselu přinejlepším proměnlivá. Cílem této šestky ani nemusí být posilování Bruselu, nýbrž ustavení oligarchie, která povládne Evropě. Není však jisté, zda se vůbec na něčem shodnou a zda taková shoda přežije změny vlád například napřesrok v Polsku.
Francouzský prezident Macron počátkem března oznámil zásadní posun v jaderné doktríně. Zamýšlí nejen navýšit stávajících 290 jaderných hlavic, nýbrž roztáhnout francouzský jaderný deštník i nad ostatními státy. Nabízí, že by na jejich základny vyslal jaderné bombardéry. Má jít o Německo, Polsko, Nizozemsko, Belgii, Řecko, Švédsko a Dánsko, přičemž Francie také chystá užší jadernou spolupráci s Velkou Británií. Británie je sice formálně stále ještě jadernou velmocí, ale jelikož své schopnosti v posledních desetiletích podstatně omezila, má rakety už jen na ponorkách. Navíc je už od šedesátých let v jaderných zbraních závislá na USA. Francii může potřebovat.
Francie se svým návrhem snaží zaplnit vakuum vznikající z pochybností o americké připravenosti bránit Evropu. Nereaguje však bruselsky, tedy svěřením raket společnému evropskému rozhodování, nýbrž velmocensky. O kontrolu nad svými raketami se Francie nehodlá s nikým dělit, rozhodnutí o jejich nasazení zůstává Paříži. Na jedné straně je odmítnutí bruselské cesty pochopitelné. I takový globalista a Bruselan jako Macron chápe, že když dojde na jaderné zbraně, je svrchovanost skutečně absolutní a nedělitelná. Pokud by v Evropě vznikla nadnárodní autorita disponující jadernými zbraněmi, rovnalo by se to vzniku evropského státu nahrazujícího státy stávající. To na pořadu dne není.
Na druhé straně velmocenská cesta vede státy přijímající francouzský jaderný deštník do postavení francouzských vojenských protektorátů. Navíc se mají svěřit do rukou velmoci, od níž lze jen těžko očekávat, že by měla zdroje na vojenskou obranu kontinentu a riskovala jadernou odvetu proti vlastnímu území za to, že bude chránit jiný evropský stát. Francie se tlačí do role, pro niž postrádá sílu i vůli. Itálie a Španělsko svého severního, vůči nim často přezíravého souseda znají příliš dobře, než aby s ním o něčem takovém jednaly.
S Německem to je jinak. Vytváří s Francií zvláštní koordinační skupinu k jaderným zbraním a nelze vyloučit, že na této úrovni by Francie byla připravena jaderné rozhodování i sdílet. Mohla by si za to nechat zaplatit německým příspěvkem na nákladnou údržbu jaderných zbraní i německou vstřícností v hospodářské politice, kde Paříž dlouhodobě za Berlínem zaostává. A menší státy v Macronově skupině? Buď předplacená stafáž, nebo užiteční idioti. Macronův návrh by formalizoval v evropské bezpečnosti trojčlenný oligopol Francie, Velké Británie a Německa. Trojka je sice dost silná na to, aby se postarala sama o sebe a vynucovala si ústupky od menších, ale nikoliv na to, aby je v nouzi ochránila. Už v Evropě působila, než ji Brexit dočasně pohřbil. Válka na Ukrajině ji oživila a trojka dnes zase udržuje při životě válku na Ukrajině. Povede si v jiných otázkách evropské bezpečnosti lépe?
Samotná Ukrajina podnítila další evropský nápad. Evropští představitelé od ruské invaze slibují Ukrajině horem dolem vstup do EU, i když vědí, že podmínkám členství se ani zdaleka neblíží. Asi věřili, že se z toho vychytračí, když neřeknou, kdy Ukrajinu přijmou. I tak je vzali za slovo. Nejen v Kyjevě, ale což je vážnější, i ve Washingtonu. Američané chtějí Ukrajincům osladit jinak dost trpký mír s Ruskem právě členstvím v EU. Evropané se mohou těžko bouřit, když to sami slibovali a když Zelenského nepřestávají navzdory všem skandálům oslavovat jako hrdinu. Jak ale zajistit přijetí země, která nesplňuje základní podmínky členství a navíc stávající členské státy ohrožuje masovou migrací a levnými zemědělskými exporty?
V Evropské komisi se už několik týdnů mluví o jakémsi „rozšíření naruby“. Zatímco dosud platilo, že kandidátská země se stává členskou po splnění všech podmínek členství, nově by mohla být země přijata okamžitě, ale bez členských práv. Práva by nabývala postupně podle plnění podmínek členství. Tento nejnovější bruselský nápad by se týkal nejen Ukrajiny, ale i kandidátů z Balkánu. Aby EU dostála svým nereálným slibům a nebyla vystavena americkému tlaku, který tak špatně snáší, přichází s nesmyslem prázdného, bezprávného členství. Nebezpečným nesmyslem, neboť vytváří členství druhé a třetí kategorie a přinejmenším politicky otevírá možnost zbavovat práv i stávající členy.
Pokud by se aktuální nápady a iniciativy uskutečnily, změní se EU ze společenství vzájemně rovných států na čtyřpatrový dům. V nejvyšším patře bude zasedat vedoucí německo francouzská dvojka s nečlenskou Británií, o patro níže na ně bude čekat zbytek šestkové vrchnosti. Ještě níže budou formálně rovnoprávní členové sledovat, co na ně z vyššího patra padne, popřípadě před výtahem chytat se svými návrhy vrchnost za rukáv. Nejnižší patro bude vyhrazeno bezprávným, kteří budou doufat v postup nebo zoufat nad tím, kam se to vlastně dostali. Oligarchická vrchnost pak může rozehrávat jedny proti druhým. Bezprávným slibovat vzestup a těm nad nimi hrozit sestupem. Takové Maďarsko by bylo první na ráně. Stavba navíc nemá pořádné základy a blíží se období zemětřesení. V nižších patrech udělají nejlépe, když začnou co nejrychleji hledat dveře,“ napsal na facebookové stránce spolku Svatopluk profesor Petr Drulák.
(Pilař, prvnizpravy.cz, repro: Svatopluk)
