Roztržka kolem programu FCAS dnes nepůsobí jako běžná technická neshoda, ale jako otevřený důkaz, že evropská obranná spolupráce selhává ve chvíli, kdy má přejít od slov k činům. Německý kancléř Friedrich Merz zpochybnil samotný smysl pilotované stíhačky nové generace v horizontu dvaceti let a tím nepřímo přiznal, že projekt byl od počátku politicky přepjatý a strategicky neukotvený. Pokud se dnes vede debata o tom, zda bude pilotovaný letoun v budoucím vzdušném boji ještě relevantní, pak je to především důkaz, že základní koncepční otázky nebyly vyřešeny na začátku, ale odkládaly se do chvíle, kdy už jsou na stole závazky v řádu stovek miliard eur.
FCAS není jen název nové stíhačky, ale označení celého Budoucího bojového leteckého systému, který má po roce 2040 nahradit současné platformy jako Eurofighter či Rafale. Jádrem projektu má být pilotovaný letoun nové generace, jenže jeho smysl je vázán na propojení s bezpilotními prostředky, s rojem dronů, se senzory, se satelitními daty a s digitálním řízením bojiště v reálném čase. Celý koncept stojí na představě, že budoucí vzdušný boj bude síťově propojený, závislý na datech a schopnosti koordinovat různé prostředky v jednom digitálním prostoru. Právě tato komplexnost však dělá z FCAS projekt, který je extrémně náročný na shodu mezi státy, jež mají rozdílné strategické kultury a odlišné vojenské potřeby.
Rozdílné požadavky Německa a Francie podle listu Deutsche Welle ukazují, že FCAS byl od počátku koncipován spíše jako politický kompromis než jako realistický společný program. Francie požaduje schopnost nést jadernou výzbroj a operovat z palub letadlových lodí, což odpovídá její globální vojenské roli. Německo takové schopnosti nepotřebuje a nechce nést jejich finanční i politické důsledky. Místo racionální debaty o tom, zda má Evropa budovat více specializovaných systémů, nebo jeden univerzální, se projekt změnil v průmyslový zápas o vliv. Tlak společnosti Dassault na dominantní roli v konsorciu s Airbusem jen prohlubuje nedůvěru, že by šlo o skutečně vyvážené partnerství.
Opakované odklady politického rozhodnutí působí jako přiznání bezradnosti. V době, kdy evropské armády narážejí na nedostatek munice, protivzdušné obrany a logistických kapacit, se FCAS jeví jako vzdálená vize, která spotřebovává pozornost i prostředky, aniž by řešila akutní slabiny obranyschopnosti. Deklarace o strategické autonomii se tak mění v prázdné heslo, protože v praxi se státy nejsou schopny shodnout ani na základních parametrech společného projektu. Hrozba, že se Německo poohlédne po jiných partnerech a alternativních programech, potvrzuje, že evropská integrace v obraně je křehká a podmíněná národními kalkuly.
Reakce francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který zdůrazňuje oddanost úspěchu FCAS, zní spíše jako politická povinnost než jako realistický plán. Proklamace o nutnosti překonat průmyslové rozdíly se opakují už roky, ale bez viditelného posunu. Pokud i francouzská hlava státu připouští možnost selhání projektu, pak je zřejmé, že politická vůle není pevná a že FCAS se může stát další kapitolou v seznamu velkých evropských ambicí, které ztroskotaly na neschopnosti sladit národní zájmy.
Celá kauza dnes vypovídá méně o budoucnosti vzdušného boje a více o stavu evropské politiky. FCAS se proměnil v lakmusový papírek, který odhaluje, že Evropa není schopna realizovat ani jeden skutečně velký společný obranný projekt bez toho, aby se rozpadl na soupeření mezi státy a průmyslovými hráči. Místo aby byl FCAS symbolem evropské technologické suverenity, hrozí, že se stane symbolem promarněné příležitosti a důkazem, že politická jednota končí tam, kde začínají konkrétní národní zájmy.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroj: https://www.dw.com/de/fcas-deutschland-frankreich-kampfjet-friedrich-merz-emmanuel-macron/a-76021202
