Když Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) oznámila, že Fialově vládě důvěřuje pouhých 19 % Čechů, mohlo by se zdát, že jde o překlep. Jenže ouha - nebyl. Nejde o statistickou chybu, ale o hořký fakt, který nás zařadil mezi absolutní špičku v disciplíně „nedůvěřujeme nikomu, a už vůbec ne vládě“. OECD sleduje třicítku zemí, a my jsme mezi nimi premianti. V kategorii „důvěra“ by si Petr Fiala odnesl tak maximálně plastovou medaili z hračkářství.
Nálada veřejnosti je zcela zřejmá a důvěra Čechů ve vládu je na historických minimech. Přes 70 % lidí přiznává, že vládě prostě nevěří. A kdo by se divil? Vláda slibovala vyrovnaný rozpočet, nezvyšování daní a ještě k tomu škrty ve výdajích. Realita? Schodek jako Brno, daně vyšší než Mount Everest a škrty maximálně v počtu funkčních tiskáren na ministerstvech. Politolog Lukáš Valeš to shrnul lapidárně slovy: „Drží primát v počtu nesplněných slibů.“
Český občan má tedy k vládě vztah asi jako k tramvaji, která mu ujede před nosem. Nadává, ale ví, že další stejně přijde a nebude o moc lepší. Důvodů k nelibosti je přehršel: finanční nejistota, pocit, že hlas lidu se v Poslanecké sněmovně ztrácí stejně rychle jako drobné v kapse po návštěvě obchodu, a také neodbytné vnímání korupce.
Korupce je u nás ostatně evergreen. Transparency International nás posadila na 46. místo ze 180 zemí. To je takové to místo, kdy se v hospodě chlubíte, že „nejste poslední“, ale číšník se vás zeptá, jestli vám zbyly drobné aspoň na půllitr. Nový zákon o lobbingu má situaci napravit – každý lobbista se musí zapsat do veřejného registru. Papírově to vypadá krásně: odteď budou zákulisní hry probíhat průhledně. Prakticky to spíš připomíná, že i když už vás na parkovišti odře auto, aspoň si pachatel nalepí lísteček se jménem a telefonem.
Zajímavé je, že zatímco vláda má důvěru na úrovni teplého piva v plastovém kelímku, jiné instituce si u Čechů stojí relativně dobře. Česká národní banka (ČNB) má podporu více než dvou třetin lidí. Vysvětlení? Když vám banka zdraží hypotéku, aspoň to dělá s vážnou tváří a excelovskou tabulkou. Navíc je vnímána jako politicky neutrální, což je v českém kontextu něco jako jednorožec na Václaváku.
Podobně vysoké hodnocení mají starostové a obecní samosprávy. Zřejmě proto, že starosta vám osobně vyřídí popelnice, zatímco premiér se vám maximálně usměje z billboardu. A také Policie a Armáda. Ty Češi oceňují, protože když jde do tuhého, přece jen radši věříte lidem s pendrekem nebo tankem než poslancům s tabletem.
Jak si stojí naši sousedé?
Jen pro zajímavost: průměrná důvěra ve vlády v zemích OECD je kolem 39 %. To znamená, že Češi jsou s devatenácti procenty hluboko pod průměrem, skoro o polovinu. V Švýcarsku důvěřuje vládě kolem 62 % lidí, což je skoro trojnásobek českého výsledku. V Lucembursku nebo Mexiku se vlády také těší vyšší důvěře než u nás.
Naopak některé státy mají rovněž problém, ale málokde tak výrazný. V řadě zemí se důvěra pohybuje okolo 30–35 %, což je sice málo, ale pořád lepší než českých 19 %. Dá se tedy říct, že Česko patří k absolutním rekordmanům v nedůvěře. A to v konkurenci států, které také zrovna neoplývají stabilní politikou.
Analytici se shodují, že propast mezi občany a politikou se rozevírá už více než deset let. Dá se tedy říct, že jsme si zvykli. Vlády přicházejí a odcházejí, ale český skeptik zůstává věrný své tradici, tedy nevěřit nikomu. Je to národní sport, u kterého nehrozí dopingové kontroly.
Co z toho plyne? Pokud by byla důvěra měřená jako disciplína na olympiádě, česká vláda by skončila za Mongolskem a těsně před Moldavskem, a to jen proto, že někdo zapomněl přičíst body za „úsměv při vyhlašování výsledků“. Vláda může dál tvrdit, že má vše pod kontrolou, ale veřejnost vidí spíš parní lokomotivu bez kolejí.
Každopádně jedna věc u nás doma v české kotlině stále platí. Pokud Češi nevěří vládě, věří alespoň v humor. Protože kdybychom se nad těmi čísly nezasmáli, nezbylo by nám nic jiného než začít důvěřovat horoskopům. A to by byla tragédie.
(Chmelík, prvnizpravy.cz, foto: zai)
