Ve středečním vysílání na kanále Xaver Live rozjel politický komentátor Petr Holec přesně to, co od něj jeho publikum čeká. Ostrý komentář bez rukavic, sarkasmus místo diplomatických kudrlinek a jedna politická rána za druhou. Hlavním terčem večera se stal Václav Moravec, jehož konec v České televizi Holec vykreslil jako opožděný, ale o to výmluvnější symbol jedné vyčerpané éry. Podle něj nešlo jen o odchod známého moderátora, ale o veřejné přiznání dlouholetého problému. Moravec podle Holce nepředvedl důstojné rozloučení, nýbrž patetickou sebestylizaci člověka, který si po letech začal plést vlastní pořad s vlastním panstvím.
Právě moment, kdy do Otázek Václava Moravce po letech dorazil Tomio Okamura, označil Holec za téměř ironický zlom. Šéf SPD se podle něj do pořadu nedostával ne kvůli náhodě či dramaturgické opatrnosti, ale kvůli svévoli. A když už měl konečně přijít, skončilo to podle Holce fiaskem. Místo zásadních témat se v debatě řešilo služební BMW pro šéfa Sněmovny. Právě tady si komentátor nejvíc vychutnal vlastní pointu. V zemi, která řeší drahé bydlení, ztrátu konkurenceschopnosti, propad životní úrovně a evropské regulace s dopadem na každodenní život, se v údajně vlajkové veřejnoprávní debatě probíralo auto. Holec to glosoval s odzbrojující zlomyslností, když poznamenal, že takové téma je vhodné leda „na Novu nebo na Primu“, nikoli jako důkaz nenahraditelnosti veřejnoprávní žurnalistiky.
Ještě ostřejší byl ve chvíli, kdy se pustil do samotného Moravcova odůvodnění odchodu. Když moderátor mluvil o tom, že už nemůže garantovat nezávislost a nechce naskakovat na „slepou vyváženost“, Holec v tom slyšel spíš nechtěné sebeusvědčení než argument. Co je to za nezávislost, ptal se, když deset let nezvete předsedu významné parlamentní strany a předsedu Sněmovny. A co je to za vyváženost, když se za její údajnou slepotu označí prostý fakt, že ve vysílání mají zaznívat i hlasy, které redakce nemá ráda. V jedné z nejvýraznějších pasáží večera Holec poznamenal, že Moravec se choval, jako by nebyl zaměstnancem České televize, ale někým, kdo stojí „nad Českou televizí jako Bůh na nebi“. Tohle už nebyla jen kritika moderátora. Byl to útok na způsob uvažování, který podle Holce v části veřejnoprávního prostoru zakořenil natolik, že si přestal uvědomovat vlastní hranice.
Od Moravce se pak plynule přesunul k České televizi jako takové. Ne jako k instituci, která má problémy s jedním pořadem, ale jako k drahému molochu, který podle něj dlouhodobě ztrácí smysl. Konec Moravce je podle něj jen efektní kulisa. Skutečný problém prý nekončí s jedním známým obličejem, ale začíná otázkou, proč má veřejnost dál povinně financovat instituci, která si často plete veřejnou službu s ideologickou samosprávou. Když pak citoval někdejší tváře ČT, které jako možné nástupce po Moravcovi zmiňují Martina Řezníčka nebo Jakuba Železného, použil to jako důkaz, že problém není personální, ale kulturní. Podle něj nejde o generační obměnu, nýbrž o reprodukci téhož myšlení.
Neméně tvrdě se pustil do prezidenta Petra Pavla a jeho okolí. Velké téma večera představovaly zprávy Petra Macinky adresované Petru Kolářovi a následná prezidentská reakce. Holec připomněl, že kolem celé věci vznikla velká veřejná kauza, která byla prezentována téměř jako pokus o nátlak či vydírání. Jenže právě prezident Pavel podle něj celý příběh sám znehodnotil ve chvíli, kdy později prohlásil, že se země zabývá „okrajovými problémy, někdy i hloupostmi“. Holec si ten moment vychutnal beze zbytku. Jestliže hloupostí byly ony SMS zprávy, proč je sám Hrad tak dramaticky otevíral a proč se tím zaměstnávala policie. Podle komentátora tak Pavel sám přiznal, že z nafouknuté aféry zbyla fraška. A když následně Petr Kolář dodal, že „nic z toho nebude“, měl Holec jasno. Prezident a jeho okolí podle něj znovu ukázali, že umějí spustit rozruch, ale neumějí unést vlastní následky.
Právě v pasážích o Pavlovi přitvrdil Holec nejvíc. Označil ho za „gumáka“, tedy člověka, který podle něj působí tvrdě jen na pohled, ale v rozhodujících chvílích je politicky beztvarý. Připomněl i starší momenty, kdy Pavel například avizoval pochybnosti o důchodové reformě, ale nakonec ji stejně podepsal, nebo kdy podle Holce zbytečně přispíval k ústavním sporům kolem jmenování ministrů. Ve výsledku z toho skládal obraz prezidenta, který chce vstupovat do politiky víc, než mu přísluší, ale když přijde na odpovědnost, začne couvat. Jeho výrok, že se veřejnost zabývá „hloupostmi“, pak Holec obrátil proti němu jako nejtvrdší možné svědectví o tom, jak nepevně Hrad své vlastní kauzy drží.
Do třetice si vychutnal Miloše Vystrčila. Návrat předsedy Senátu z paralympiády v Itálii policejním minibusem proměnil v téměř literární grotesku. Nešlo jen o jednu cestu, ale o politický obraz doby. Vystrčil podle Holce odletěl na akci, kde byl víc dekorací než nutností, a vrátil se způsobem, který v sobě spojil ponížení, komiku i nechtěnou metaforu státního provozu. Ve chvíli, kdy vláda zároveň rozhodla, že přidělování speciálů bude více pod kontrolou premiéra, viděl v tom Holec skoro dokonalou pointu. Politik, který si zakládá na gestech a patosu, se podle něj stal obětí vlastního stylu. Výsledek glosoval po svém. Tohle se prý může stát jenom Miloši Vystrčilovi.
Odtud už byl jen krok k širší kritice ODS. Představení její stínové vlády Holec nepopsal jako nový začátek, ale jako výsměch pudu sebezáchovy. Návrat jmen, která měla podle něj dávno politicky dožít, četl jako důkaz, že strana se nejen nepoučila, ale snad se už ani poučit nechce. Obzvlášť ostře mluvil o spojování občanských demokratů s lidmi a tématy, která by dřívější ODS považovala za cizorodá. V jeho pojetí ztratila strana někdejší identitu a proměnila se v prázdnou schránku, ve které zůstala tři písmena, ale zmizel obsah. Když pak glosoval některé postavy stínové vlády, nešlo už ani tak o analytiku, jako spíš o sžíravou politickou satiru.
Podobně naložil i s koncem Markéty Šichtařové ve Sněmovně. Tady ale nebyl jen ironický, místy zněl i zklamaně. Připomněl, že ji dlouhodobě vnímal jako výraznou konzervativní ekonomku, která dokáže přesně pojmenovávat problémy Green Dealu, regulací i hospodářské politiky. O to větším rozčarováním pro něj bylo, že se mandátu vzdala tak brzy a s vysvětlením, že ve Sněmovně nemůže nic skutečně měnit. Holec její lidské důvody nezpochybňoval, ale politicky je odmítl přijmout. Poslanec podle něj přece nevstupuje do politiky proto, aby vládl sám, nýbrž aby bojoval i v systému, který je pomalý, otravný a plný kompromisů. V tomhle bodě nešetřil ani jí. Upozornil, že nešťastně působilo i zaměstnání partnera jako asistenta či propojování sněmovní role s vlastním byznysem.
Silná linka večera vedla také přes svobodu slova, cenzuru a digitální regulaci. Holec se zastavil u DSA a mluvil o ní jako o dalším kroku směrem k dohledu nad veřejným prostorem. Připomněl, že právě odpor proti podobným opatřením byl jedním z předvolebních témat, a varoval, že jakékoli rozmělnění slibů by znamenalo další zradu voličů. Na stejné vlně se pak dostal k politickým neziskovkám. Neútočil na charitu ani na organizace, které reálně pomáhají lidem, ale na struktury, které podle něj vstupují do politiky, tlačí na veřejnou debatu a přitom často není jasné, kdo je platí a v čím zájmu jednají. Návrhy na větší transparentnost označil za naprosto legitimní a nad mediálními protesty jen pozvedl obočí. Jestli je všechno v pořádku, proč by se měly bát ukázat, odkud jim tečou peníze.
Ve druhé části streamu přenesl svůj hněv i za hranice Česka. Dostal se k Evropské unii, Ursule von der Leyenové, k Německu i k Ukrajině. Když komentoval obrat v pohledu na jadernou energetiku, připomněl, že to, co se dnes prezentuje jako střízlivé vystřízlivění, stálo Evropu roky škod a obrovské peníze. V jeho podání to byl další příklad evropské politiky, která nejprve natlačí kontinent do slepé uličky, a pak bez mrknutí oka oznámí, že vlastně udělala chybu. Ještě ostřejší byl u zprávy, že vůbec první evropský řád za zásluhy mají získat mimo jiné Angela Merkelová a Vladimír Zelenskij. Tady už Holec přešel do téměř rozhořčeného výsměchu. Merkelovou představil jako političku, která Evropu poškodila migrační politikou, Zelenského jako lídra, jenž si vůči evropským spojencům dovoluje stále víc. Když pak přidal zprávu z Německa o školácích, kteří během ramadánu neměli svačit před muslimskými spolužáky, použil ji jako ilustraci toho, kam se podle něj dostala evropská „hodnotová politika“.
Ve výsledku tak středeční stream nepůsobil jako sled izolovaných glos, ale jako sevřený obraz světa, v němž se podle Petra Holce hroutí autority, odpadává fasáda a stále častěji mluví za politiky jejich vlastní trapasy. Moravec podle něj neodešel jako obránce standardů, ale jako muž, který sám potvrdil vlastní nevyváženost. Petr Pavel nevystoupil jako státník, ale jako prezident, jenž z vlastních kauz dělá jednou drama a podruhé „hloupost“. Vystrčil nebyl v Holcově podání státníkem, ale figurou absurdního divadla. A ODS? Ta podle něj nepřipomíná sílu čekající na návrat, ale stranu, která stále ještě nechápe, co se s ní vlastně stalo.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: xtv)
