Írán není cíl. Je to prostředek
Debata o americkém postupu vůči Íránu podle publicisty Pavla Šika ukazuje zvláštní paradox. Ti, kteří ještě nedávno omlouvali ruskou agresi na Ukrajině jako obranu národních zájmů, dnes s rozhořčením odmítají americké kroky na Blízkém východě. Na první pohled rozpor. Ve skutečnosti prý jen důkaz, že velmocenská politika se neřídí morálkou, ale logikou moci. Šik tuto logiku čte v širším rámci. Ne jako izolovaný konflikt, ale jako další tah v dlouhé partii, která nezačala ani včera, ani letos.
Za první test nové strategie považuje dění ve Venezuele. Původně ho sám kritizoval jako porušení předvolebních slibů Donalda Trumpa. Dnes to hodnotí jinak. Podle něj šlo o promyšlený krok, který nechtěl svrhnout režim silou, ale dosáhnout dílčí změny s klíčovým důsledkem: omezit přístup Číny k levným surovinám. „Venezuela nebyla náhodným tahem, byl to první test nové doktríny,“ napsal na sociální síti facebook Šik. Vedlejším efektem mělo být i oslabení Kuby. Ne spektakulární převrat, ale posun sil v regionu. Přesně tak, jak velmoci obvykle postupují... tedy bez velkých gest, zato s dlouhodobým účinkem.
Podle Šika nezačaly současné problémy Teheránu žádným konkrétním útokem. Jejich kořeny vidí už v ruské invazi na Ukrajinu. Ta zaměstnala Moskvu natolik, že přestala být schopna držet svůj vliv na Blízkém východě. Následné oslabení syrského režimu znamenalo pro Írán ztrátu klíčového logistického prostoru. Teherán tak přišel o důležité zázemí pro své regionální spojence a jeho mocenská projekce se začala rozpadat.
Další ránu podle něj představuje proměna Kavkazu. Ázerbájdžán s podporou Turecka přestal být slabším sousedem a stal se sebevědomým hráčem, který dnes kontroluje celé své pohraničí s Íránem. Porážka Arménie, tradičního partnera Teheránu, znamenala zásadní zlom. Budované dopravní a energetické trasy obcházející Írán podle Šika zemi postupně vyřazují z role přirozeného regionálního uzlu. Navenek kritické reakce Ankary označuje spíše za politické divadlo než za skutečný nesouhlas.
Írán po desetiletí stavěl svou strategii na síti spojeneckých milicí a organizací, které měly sloužit jako odstrašující prvek proti Izraeli a jako nástroj regionálního vlivu. Jenže tato konstrukce se podle Šika začala hroutit. Hizballáh byl oslaben, Hamás po válce v Gaze ztratil schopnost koordinované akce a ztráta syrského prostoru přerušila logistické vazby. Írán tak přišel o klíčové páky najednou. Jemenští Húsíové sice přežili vojenský tlak, ale postupně se vymkli přímé kontrole Teheránu a jejich akce v Rudém moři začaly komplikovat vztahy s Čínou, která je závislá na bezpečných námořních trasách.
Zásadní psychologický moment představoval podle Šika konflikt s Izraelem. Írán dlouhodobě budoval obraz nedotknutelné pevnosti, chráněné hluboko uloženými zařízeními a silnou protivzdušnou obranou. Tento obraz se rozpadl. „Malinký stát s deseti miliony obyvatel přesto zaútočil na tuto deklarovanou pevnost,“ připomíná Šik a zdůrazňuje, že zásahy proti velení Revolučních gard podkopaly důvěru uvnitř samotného režimu.
Ekonomika jako slabina systému
Za hlavní problém Íránu však nepovažuje vojenský tlak, ale dlouhodobou ekonomickou deformaci systému. Podstatná část hospodářství je podle něj v rukou struktur napojených na Revoluční gardy a náboženské nadace, které nepodléhají standardní kontrole ani soutěži. Výsledkem je prostředí, kde soukromý sektor nemá prostor k růstu, investice stagnují a masivní energetické dotace vysávají státní rozpočet. Země s obrovskými zásobami surovin se dostává do paradoxní situace, kdy není schopna efektivně rozvíjet vlastní kapacity.
Teherán podle něj dlouhodobě udržoval deformované měnové prostředí, které otevřelo prostor korupci a odlivu kapitálu. Elity napojené na systém využívaly rozdílné směnné kurzy a zisky vyváděly do zahraničí, což dál oslabovalo domácí ekonomiku. Problém tedy podle Šika neleží jen v sankcích, ale hluboko ve vnitřním nastavení režimu.
Proč právě teď
Tady se podle Šika nachází jádro celé strategie. Nejde primárně o Írán samotný. Ten je jen jedním z článků širšího řetězce. Írán byl pro Peking zdrojem levné sankcionované ropy, geopolitickou protiváhou amerického vlivu v Perském zálivu a zároveň symbolem, že odpor vůči Washingtonu může dlouhodobě fungovat. „Ale skutečným cílem celé operace není Írán. Je to Čína,“ shrnuje Šik.
Změna režimu či jeho zásadní oslabení by podle něj tuto trojici funkcí zrušilo najednou a vyslalo signál, že Spojené státy jsou schopny přetvářet energetické vazby svých rivalů i bez širokých mezinárodních koalic. V tom vidí posun americké strategie: Washington už neusiluje o roli globálního policajta, ale o vyrovnání podmínek s hlavním ekonomickým soupeřem.
Rusko, oslabené válkou na Ukrajině, podle něj ztratilo schopnost tuto dynamiku zásadně ovlivnit. Vznikl tak prostor pro kroky, které by ještě před několika lety byly obtížně představitelné. Šik svůj pohled uzavírá osobní poznámkou, v níž připouští, že nejde o morálně líbivý obraz světa, ale o realitu velmocenské politiky. „Líbí se mi intervence velmocí? Ne, ale jsou to realistické geopolitické šachy.“
(Barták, prvnizpravy.cz, repro: voxtv)
