Spojené státy a Izrael od začátku naznačují, že nejde jen o omezený úder proti konkrétní kapacitě Íránu, ale o pokus změnit strategickou realitu celého regionu. Oficiální jazyk se přitom pohybuje v typickém americkém paradoxu. Prezident Donald Trump a část jeho okolí hovoří o odstranění hrozby, o zajištění bezpečnosti a o nutnosti zabránit jaderné eskalaci. Zároveň však ministr obrany Pete Hegseth ujišťuje, že nejde o „takzvanou válku za změnu režimu“. V takové formulaci je skryta stará a účelová technika. Nejprve se veřejnosti slíbí omezený cíl, pak se cíl v praxi rozšíří, a nakonec se vše zpětně popíše jako nevyhnutelná reakce na okolnosti.
Právě na tento rozpor upozorňuje i analýza německého listu Deutsche Welle, která připomíná, že pokud by Washington skutečně uvažoval o oslabení a sesazení íránského vedení, nebylo by to nic překvapivého. Naopak by to zapadalo do dlouhé tradice amerických zásahů do vnitřní politiky jiných zemí. Podle studie citované v textu podnikly USA během studené války 72 pokusů změnit mocenské poměry v zahraničí, přičemž v 64 případech šlo o tajné operace a úspěšnost měla být zhruba 40 procent. To je samo o sobě alarmující. Jestliže velmoc připouští, že většina jejích pokusů o zásah do cizího politického vývoje selhala, proč se pořád chová, jako by další pokus měl být konečně ten správný.
Klíčový je i příklad Íránu z roku 1953, který by měl být pro dnešní plánovače povinnou četbou. CIA společně s britskou MI6 tehdy pomohla svrhnout premiéra Mohammeda Mossadegha. Krátkodobě se Washingtonu podařilo obnovit pořádek, který mu vyhovoval. Dlouhodobě však vytvořil obraz šáha jako „lakaje USA“, což se stalo jedním z motorů revoluce v roce 1979. Výsledkem nebyl prozápadní a stabilní Írán, nýbrž teokratický a postupně stále represivnější režim, který dnes stojí v centru současné eskalace. To není náhoda ani vedlejší efekt. To je učebnicový příklad toho, jak zásah do suverénní politiky jiné země vytváří generační resentiment a posiluje právě ty síly, které se prezentují jako odpor proti vnějšímu diktátu.
A tady je jádro problému. Debata o „regime change“ se často vede, jako by šlo o jednoduchou technickou operaci. Odstraníte špatné vedení, dosadíte lepší, nastavíte volby a ekonomiku, a zbytek se nějak stane. Jenže státy nejsou firmy, které lze restrukturalizovat po výměně managementu. Stát je síť institucí, loajalit, místních mocenských center, ekonomických zájmů, náboženských autorit a bezpečnostních struktur. Když vnější síla tuto síť rozbije, nevznikne automaticky demokracie. Vznikne vakuum. A vakuum si vždy najde svého majitele, často velmi rychle a velmi násilně.
Irák je v tomto ohledu bolestně výmluvný. V roce 2003 americká invaze přinesla slavný obraz prezidenta George W. Bushe na letadlové lodi a transparent „Mission Accomplished“. V analýze Deutsche Welle je připomenuto, že Bush později sám uznal, že šlo o zavádějící symbol. Ještě zavádějící ale byla víra, že po pádu Saddáma Husajna přijde stabilní řád. Místo toho se rozpadly institucionální opory státu, rozjely se sektářské konflikty, a do prostoru vstoupily milice podporované zvenčí. V mocenském vakuu pak vyrostl Islámský stát, který destabilizoval nejen Irák, ale i Sýrii a celý region. A přesně zde se ukazuje typická americká slepota. Intervence se často plánuje podle toho, jak rychle lze zlomit vojenský odpor. Jenže skutečná cena se platí až potom, v letech a dekádách, kdy se země snaží znovu sestavit sama sebe.
Historik Joseph Stieb v článku publikovaném na serveru Deutsche Welle upozorňuje na další zásadní moment. Američané podle něj podlehli mylné představě, že se v takové situaci prosadí hodnoty liberální demokracie, a že režimy „jako v Iráku“ lze po pádu relativně snadno nahradit. Tato citace je důležitá, protože odhaluje ideologickou vrstvu, která často stojí za intervencemi. Nejde jen o bezpečnost. Jde o víru ve vlastní model jako univerzální řešení. A tato víra se opakovaně rozbíjí o realitu.
Libye je dalším varováním, které se v amerických debatách zlehčuje až cynicky. V roce 2011 USA spolu s Francií a Británií podpořily protivníky Muammara Kaddáfího a zásahy přešly pod NATO v operaci Unified Protector. Kaddáfí byl zabit poté, co byl jeho konvoj zasažen. A co následovalo. Země je i po mnoha letech rozštěpená, nestabilní, s paralelními centry moci, milicemi a cizími vlivy. Jinými slovy, odstranění diktátora neotevřelo cestu k funkčnímu státu, ale k dlouhé a drahé fragmentaci. V takové fragmentaci se pak rodí pašerácké sítě, migrace, zbraně, chaos, a nakonec i nové konflikty, které se prodávají jako důvod pro další zásahy.
Afghánistán je snad nejčistší ilustrací toho, jak krátkozraké je plánování „na první obrazovku“. Po útocích z 11. září 2001 přišla operace Enduring Freedom. Taliban byl svržen rychle. Jenže budování státu bylo dlouhodobě závislé na zahraniční přítomnosti. Jakmile se zahraniční síly začaly stahovat, Taliban krok za krokem obnovoval vliv. A po odchodu posledních jednotek v roce 2021 převzal zemi zpět. To není jen selhání jedné administrativy. To je strukturální selhání celé koncepce. Vnější mocnost může vyhrát bitvu, ale bez vnitřní legitimacy a funkčních institucí prohraje mír.
Zastánci změn režimu často argumentují, že existují i případy, kdy zásah vedl k určitému zlepšení, například Panama. Jenže i tam je v textu Deutsche Welle vidět temná strana. Manuel Noriega byl léta napojen na CIA, a teprve když se stal politickou zátěží, přišla operace Just Cause. Jinými slovy, nejde jen o hodnoty, ale i o pragmatickou správu vazalů. USA zasahují, když se jim režim hodí, a zasahují znovu, když se režim přestane hodit. Pro místní společnost je to signál, že pravidla nejsou univerzální, ale účelová. A účelovost je živná půda pro nedůvěru a radikalizaci.
Ještě výmluvnější je případ Venezuely, který Deutsche Welle popisuje jako čerstvý a tudíž těžko hodnotitelný. Podle textu nechal Trump na začátku ledna 2026 unést prezidenta Nicoláse Madura, aby čelil procesu v New Yorku kvůli „drogovému terorismu“. Moc převzala Delcy Rodríguez a Trump naznačil ochotu s ní spolupracovat výměnou za přístup k venezuelským ropným rezervám. Tady už maska padá úplně. Řeč o demokracii se mísí s řečí o ropě. A jestliže se na jedné straně mluví o právu a spravedlnosti, na druhé straně jde v praxi o obchodní a strategický zisk. Tento typ dvojího metru pak zničí důvěryhodnost jakéhokoli „humanitárního“ rámce.
Když se dnes mluví o Íránu, je nutné si položit několik nepříjemných otázek, které se v oficiálním vyprávění obvykle přeskočí. Kdo přesně má po oslabení režimu vládnout. Jaký má mít mandát. Jak se zajistí, že se státní aparát nezhroutí podobně jako v Iráku. Jak se zabrání vnitřnímu násilí mezi frakcemi. Jak se zabrání tomu, aby se země nerozpadla na soupeřící bezpečnostní struktury. Jak se zabrání tomu, aby se regionální aktéři nepokusili rozebrat Írán na kusy podle vlastních zájmů. A hlavně, jak se zabrání tomu, aby se znovu zopakoval scénář, kdy vnější tlak posílí nejtvrdší a nejradikálnější proudy, protože ty se nejlépe prodávají jako obránci národa.
Tvrzení, že cílem je „zabránit hrozbě“, zní líbivě, ale je to jazyk bez zodpovědnosti. Hrozbu lze definovat vždy. Skutečná otázka zní, jaká bude cena, kdo ji zaplatí a jaký řád vznikne po zásahu. Historie amerických změn režimů ukazuje, že cena je obvykle vyšší, než se přizná, a řád je obvykle slabší, než se slíbí. Zároveň platí, že i když je zásah krátkodobě úspěšný, může po letech vyrobit nové hrozby, které následně poslouží jako záminka pro další zásah. Je to začarovaný kruh, který se prodává jako strategie.
List Deutsche Welle shrnuje tuto zkušenost střízlivě, bez triumfalismu. Ukazuje smíšenou bilanci, ve které se opakuje stejný motiv. Vnější síla může změnit režim, ale jen zřídka dokáže vytvořit fungující stát. A bez fungujícího státu se bezpečnostní hrozby nemizí, jen mění podobu.
Pokud tedy dnešní Washington ujišťuje, že nejde o válku za změnu režimu, je to věta, která by měla automaticky vyvolat zvýšenou pozornost, nikoli uklidnění. V minulosti podobná ujištění často znamenala jen to, že se veřejnosti dávkuje pravda po částech. V Íránu navíc nejde o izolovaný stát. Jde o uzel regionálních vztahů, energetických tras, bezpečnostních vazeb a historických křivd. Hrát si zde na chirurgickou operaci je nebezpečná iluze. A jestli se něco z posledních desetiletí dá vyčíst s jistotou, pak to, že americká politika změn režimu má sklon opakovat stejné chyby, jen v jiných kulisách.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: https://www.dw.com/de/regimewechsel-durch-die-usa-israel-krieg-iran-libyen-irak-afghanistan-venezuela/a-76187641
