V americkém Michiganu se letos odehrál politický experiment, jehož význam přesahuje jeden senátní souboj. AIPAC a přidružené organizace vložily téměř 30 milionů dolarů do podpory demokratické kongresmanky Haley Stevensové. Podle agentury AP šlo o jejich historicky největší investici do jediného volebního souboje. Stevensová přesto demokratické primárky 4. srpna nevyhrála. Porazil ji Abdul El-Sayed, progresivní kandidát, který udělal z kritiky AIPAC a rozsahu peněz proudících do kampaně jedno z jejích výrazných témat.
Výsledek neznamená, že proizraelská lobby ztratila v americké politice moc. Právě naopak. Disponuje finančními prostředky a politickou infrastrukturou, které jí umožňují výrazně zasahovat do jednotlivých volebních soubojů, a v letošních primárkách zaznamenala vedle porážek také významná vítězství. Michigan však ukázal něco podstatnějšího: finanční síla proizraelských organizací se projevuje právě ve chvíli, kdy se začíná oslabovat politické prostředí, z něhož jejich vliv po desetiletí vyrůstal. Americká podpora Izraele totiž přestává být samozřejmou součástí společenského konsenzu.
Peněz přibývá, společenský konsenzus slábne
Debata o takzvané izraelské lobby není ve Spojených státech nová. Výrazně ji otevřeli politologové John Mearsheimer a Stephen Walt knihou „The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy“, vydanou v roce 2007. Jejich základní teze byla od počátku kontroverzní: mimořádnou americkou podporu Izraele podle nich nelze vysvětlit pouze strategickými zájmy Spojených států, ale také politickým působením sítě organizací, donorů a institucí podporujících mimořádně úzké americko-izraelské vztahy.
Téměř o dvacet let později přicházejí investigativní novinář Eli Clifton a politolog Ian Lustick s knihou „Israel’s Lobby: America in the Grip of a Foreign Power“. Jejich argument jde ještě dál. Autoři tvrdí, že proizraelská síť nejen ovlivňuje americkou zahraniční politiku, ale postupně stále více zasahuje také do domácí politiky, financování volebních kampaní a sporů o hranice svobody projevu. Tuto interpretaci je nutné jasně označit za tezi autorů, nikoli za nesporný popis fungování amerického politického systému. Samotný rozsah finančního zapojení některých proizraelských organizací do amerických voleb je však doložitelný.
AIPAC, American Israel Public Affairs Committee, patří dlouhodobě mezi nejvýznamnější organizace prosazující pevné americko-izraelské vztahy. Prostřednictvím přidruženého super PAC United Democracy Project může vynakládat vysoké částky na podporu či porážku jednotlivých kandidátů. Michigan ukázal rozsah této schopnosti mimořádně názorně. Agentura Associated Press před primárkami uváděla téměř 30 milionů dolarů vložených AIPAC a jeho přidruženými skupinami do podpory Stevensové, přičemž celkové výdaje externích organizací podporujících její kandidaturu byly ještě vyšší. Podle údajů společnosti AdImpact citovaných Axios měly externí skupiny podporující Stevensovou během posledních pěti týdnů kampaně jen v televizní reklamě převahu více než dvanáct ku jedné. Na podporu Stevensové bylo rezervováno 26,9 milionu dolarů proti 2,1 milionu na straně El-Sayeda. Taková finanční převaha mohla působit téměř rozhodujícím dojmem. Tentokrát však nestačila.
Izrael se mění z konsenzu na politický spor
Za výsledkem v Michiganu se skrývá hlubší změna americké společnosti. Podle průzkumu Pew Research Center provedeného v květnu 2026 mělo příznivý názor na izraelské obyvatelstvo 52 procent Američanů. V roce 2022 to bylo 67 procent. Podíl negativních názorů během stejného období vzrostl z 25 na 42 procent. Ještě výraznější je změna hodnocení izraelské vlády. V roce 2022 ji příznivě hodnotilo 47 procent Američanů a negativně 43 procent. Letos má příznivý názor pouze 32 procent dotázaných, zatímco negativní 62 procent.
Výrazné je také stranické a generační rozdělení. Republikáni zůstávají vůči Izraeli podstatně příznivější než demokraté, Pew však zjistil zhoršení postojů k izraelskému obyvatelstvu i izraelské vládě v obou politických táborech. U demokratů je posun výrazně silnější. Mezi demokraty a demokraticky orientovanými nezávislými voliči hodnotí izraelskou vládu příznivě už jen 16 procent dotázaných, zatímco mezi republikány a republikánsky orientovanými voliči je to 51 procent. Ještě hlubší změna probíhá mezi mladými Američany. Lidé mladší třiceti let hodnotí palestinské obyvatelstvo výrazně příznivěji než izraelské a mezi mladými demokraty je tento rozdíl mimořádný: pozitivní názor na Palestince má 72 procent, zatímco na Izraelce 26 procent.
To je strategicky důležitější než jednotlivý výsledek voleb. Po desetiletí fungoval vztah Washingtonu k Izraeli na kombinaci několika faktorů: strategického partnerství, vojenské spolupráce, historických a kulturních vazeb, podpory části amerických židovských organizací, evangelikálních křesťanů a širokého konsenzu politických elit obou stran. Právě poslední část tohoto systému se začíná měnit. Izrael se z tématu, na kterém se republikánské a demokratické vedení převážně shodovalo, postupně stává jedním z témat amerického politického, kulturního a generačního konfliktu. Válka v Gaze tento proces výrazně urychlila a rozdíly jsou dnes patrné nejen mezi republikány a demokraty, ale také mezi generacemi a uvnitř samotné Demokratické strany.
Pro proizraelské organizace to vytváří zásadní strategický problém. Dokud byla podpora Izraele politicky samozřejmá, jejich hlavním úkolem bylo existující konsenzus udržovat. Jestliže se však veřejné mínění mění, musí být stejného politického výsledku dosahováno v mnohem konfliktnějším prostředí. Právě zde vzniká paradox současné situace: čím slabší je společenský konsenzus kolem Izraele, tím větší význam mohou získávat peníze, volební kampaně, lobbying a dlouhodobě vybudované institucionální vazby.
Rozhodující střet teprve přichází
Clifton a Lustick tvrdí, že právě tento mechanismus vysvětluje současný vývoj proizraelské lobby. Podle jejich interpretace se její strategie postupně přesouvá od udržování veřejného konsenzu k upevňování takových politických a institucionálních vazeb mezi Spojenými státy a Izraelem, které budou obtížněji změnitelné i v případě dalšího posunu veřejného mínění. Je to závažná teze a nelze ji automaticky přijímat jako popis celé americké politiky. Autoři knihy jdou ještě dále, když tvrdí, že část proizraelského politického prostředí se snaží omezovat prostor pro kritiku Izraele, například na amerických univerzitách. I zde je nutné důsledně rozlišovat mezi jejich interpretací a ověřitelnými fakty.
Existuje také opačný argument. Obhájci AIPAC a dalších proizraelských organizací mohou namítat, že využívají stejné legální prostředky politického působení jako odbory, ekologické organizace, zbrojní průmysl, farmaceutické společnosti nebo jiné zájmové skupiny. Podpora kandidátů, lobbying a politická reklama jsou standardní součástí amerického politického systému. AIPAC sám deklaruje jako svůj cíl posilování americko-izraelských vztahů a podporu politik, které podle něj zvyšují bezpečnost obou zemí. Právě proto není nejdůležitější otázkou samotná existence izraelské lobby, ale rostoucí rozdíl mezi její politickou a finanční silou a vývojem veřejného mínění.
Michigan ukázal hranici finanční moci. Téměř 30 milionů dolarů vložených AIPAC a přidruženými skupinami do podpory jediné kandidátky nedokázalo zajistit její vítězství. Současně však tento případ ukázal opačnou stránku stejného problému. Organizace disponující takovými prostředky může zásadně změnit podmínky volebního souboje a dramaticky zvýšit politickou cenu, kterou může kandidát zaplatit za otevřenou kritiku americké podpory Izraele. Proto může být tvrzení, že izraelská lobby je současně mocnější a nepopulárnější než dříve, přesnější, než se na první pohled zdá. Nejde nutně o protiklad, ale o dvě části stejného procesu.
Politická síla opřená o široký společenský souhlas nepotřebuje neustále dokazovat svou moc. Jakmile však společenský konsenzus slábne, roste význam organizace, peněz a schopnosti ovlivňovat konkrétní volby. Americká politika vůči Izraeli tak vstupuje do období, kdy se může stále více rozevírat rozdíl mezi názory významné části veřejnosti a politikou Washingtonu. Právě tento rozdíl bude skutečnou zkouškou síly proizraelských organizací.
Pokud se veřejné mínění stabilizuje nebo znovu obrátí ve prospěch Izraele, současné napětí může zeslábnout. Pokud však bude podpora Izraele dál klesat, především mezi mladšími voliči a demokraty, americký politický systém se dostane před mnohem zásadnější otázku: zda dokáže změna veřejného mínění změnit také zahraniční politiku Spojených států. A pokud ne, kdo a jak této změně brání.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Responsible Statecraft – Israel’s Lobby: More powerful and more unpopular than ever; 2. Pew Research Center – Americans’ views of Israelis have grown increasingly negative; 3. Associated Press – AIPAC has spent a record amount on Michigan’s Senate primary; 4. Axios – Stevens’ 12-to-1 Michigan spending advantage over El-Sayed; 5. Simon & Schuster – Israel’s Lobby by Eli Clifton and Ian Lustick
