Když archeologové na počátku 20. století začali v ruinách Chattuše, někdejšího hlavního města Chetitské říše v dnešním Turecku, objevovat tisíce hliněných tabulek, postupně z nich vystoupil svět diplomacie, válek a soupeření velmocí starý více než tři tisíce let. Mezi názvy zemí a měst se opakovaně objevovalo jedno jméno – Wilusa.
Právě Wilusa se postupně stala jedním z nejzajímavějších spojovacích článků mezi archeologií doby bronzové a Homérovými eposy. Řada badatelů dnes považuje její ztotožnění s Trójou za velmi pravděpodobné. Chetitské texty ovšem nepotvrzují, že se Homérova trojská válka odehrála přesně tak, jak ji známe z Iliady. Ukazují něco jiného: oblast, v níž ležela Trója, byla skutečně součástí mocenského soupeření v západní Anatolii a střetávaly se zde zájmy Chetitské říše a světa, který lze pravděpodobně spojovat s mykénskými Řeky.
Jedním z hlavních argumentů je samotné jméno. Řecké označení Tróje Ilios mělo ve starší podobě počáteční hlásku odpovídající „w“, takže rekonstrukce Wilios se nápadně přibližuje chetitskému názvu Wilusa. Už ve 20. letech minulého století na tuto souvislost upozorňovali filologové a pozdější rekonstrukce politické geografie západní Anatolie možnost spojení Wilusy s Trójou dále posílily.
Ještě zajímavější stopu představuje smlouva chetitského krále Muwatalliho II. s vládcem Wilusy jménem Alaksandu, uzavřená ve 13. století př. n. l. Už roku 1924 upozornil jazykovědec Paul Kretschmer na podobnost mezi jménem Alaksandu a řeckým Alexandros. A právě Alexandros bylo v řecké tradici druhé jméno trojského prince Parida.
Je však důležité nepřekročit hranici mezi pozoruhodnou shodou a historickým důkazem. Nevíme, že Alaksandu byl skutečným Paridem. Chetitský dokument zachycuje historického vládce Wilusy, zatímco Paris je postavou řecké epické tradice zaznamenané o několik století později. Přesto je podobnost jmen pozoruhodná. Pokud byla Wilusa skutečně Trójou, pak chetitské archivy zachovaly jméno jednoho z vládců města, které se později stalo dějištěm nejslavnější války řecké mytologie.
Další část skládačky představuje země označovaná Chetity jako Ahhiyawa. O její totožnosti se mezi historiky dlouho diskutovalo, většina badatelů ji však dnes spojuje s mykénským světem pozdní doby bronzové. Podobnost názvu s Acháji, jak Homér označuje Řeky, je jedním z argumentů, ale významnou roli hraje také geografický a politický kontext chetitských dokumentů.
Ahhiyawa v nich nevystupuje jako bezvýznamný soused. Její vládce byl pro chetitského krále významným zahraničním partnerem a lidé spojení s Ahhiyawou zasahovali do politických poměrů západní Anatolie, kde Chetité udržovali vlastní vazalský systém.
Právě zde se dostáváme k jednomu z nejpozoruhodnějších dokumentů celé historie Tróje, takzvanému Tawagalawovu dopisu. Vznikl pravděpodobně ve 13. století př. n. l. a za jeho autora je většinou považován chetitský král Chattušili III. Dopis byl určen panovníkovi Ahhiyawy a zabýval se především problémem muže jménem Piyamaradu, který působil proti chetitským zájmům v západní Anatolii.
Uprostřed diplomatického jednání se však objevuje Wilusa. Chetitský panovník připomíná, že mezi oběma stranami v minulosti existovalo kvůli Wiluse nepřátelství či spor, který byl následně urovnán. Dokument tedy ukazuje, že Ahhiyawa měla na záležitostech Wilusy skutečný politický zájem.
Právě tady vzniká největší pokušení celý příběh uzavřít jednoduchým tvrzením: Chetité potvrdili Homérovu trojskou válku. Takový závěr by ale byl příliš odvážný. Tawagalawův dopis nedokládá desetileté obléhání Tróje řeckým vojskem. Neříká nic o Heleně, dřevěném koni, Achilleovi ani Agamemnónovi. Dokonce ani nevíme, jak přesně konflikt či nepřátelství kvůli Wiluse probíhalo.
Přesto chetitské prameny přinesly zásadní změnu v pohledu na historické pozadí Homérova příběhu. Víme, že existovala Wilusa, kterou lze s velkou pravděpodobností spojovat s Trójou. Víme také, že Wilusa patřila do chetitské politické sféry a že se o její záležitosti zajímala Ahhiyawa, pravděpodobně spojená s mykénským světem.
Historik Eric Cline upozorňuje, že chetitské texty dovolují uvažovat o několika konfliktech v západní Anatolii mezi 15. a 13. stoletím př. n. l. Patřilo mezi ně povstání Wilusy proti Chetitům i střet chetitských a ahhiyawských zájmů. Nelze však určit, zda některá z těchto událostí přímo odpovídá válce později zachycené v řecké epické tradici.
Možná právě v tom spočívá nejzajímavější vysvětlení vzniku legendy. Nemusela existovat jediná historická trojská válka přesně odpovídající Iliadě. Řecká ústní tradice mohla během staletí spojit vzpomínky na několik válek, výprav a mocenských střetů do jednoho velkého příběhu.
Trója měla mimořádnou geografickou polohu v severozápadní Anatolii poblíž Dardanel a ležela na rozhraní egejského a anatolského světa. Není proto překvapivé, že se její širší oblast stávala místem střetu různých politických zájmů.
Homérovy eposy získaly svou známou podobu až několik století po zániku mykénského světa. Přesto mohly uchovat vzdálenou vzpomínku na skutečné události pozdní doby bronzové.
Hliněné tabulky z Chattuše nám neříkají, zda před hradbami Tróje skutečně bojovali Achilleus, Hektor nebo Odysseus. Ukazují však, že za pozdější legendou existoval reálný svět králů, smluv, diplomatických sporů a mocenského soupeření o západní Anatolii.
A právě to činí spojení Wilusy a Tróje možná ještě zajímavějším než jednoduché „potvrzení“ Homéra. Archeologie a chetitské texty nepotvrdily legendu slovo od slova. Odhalily však historické prostředí, v němž mohla vzniknout.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Institute for the Study of Ancient Cultures, University of Chicago – Troy in Hittite Texts? Wilusa, Ahhiyawa, and Hittite History; 2. Oxford Academic – The Hittite texts: Assuwa, Ahhiyawa, and Alaksandu of Wilusa; 3. Archaeology Magazine – Evidence from Hittite Records for the Trojan War
