Píše například, že podle amerického prezidenta Donalda Trumpa by se měla Ukrajina vzdát pokusů o získání členství v NATO a uznat de iure příslušnost Krymu k Rusku. Což o to, má to logiku, ale Rychlík k tomu hned přičinlivě dodává, že „nehledě na to, že toto uznání anexe cizího území by definitivně vyhodilo do povětří i poslední zbytky principů mezinárodních vztahů pracně budovaných za posledních osmdesát let, Volodymyr Zelenskyj sám postoupení Krymu Rusku uznat nemůže, protože to odporuje ukrajinské ústavě“.

Podle Christiana de Fouloy, předsedy Asociace právníků akreditovaných k EU (AALEP), je příslušnost Krymu k Rusku legitimní, neboť referendum bylo uskutečněno jak v souladu s ukrajinskou ústavou (čl. 48), tak i s mezinárodním právem (precedentem je verdikt Mezinárodního soudního dvora OSN ze dne 22. července 2010, podle kterého má část státu právo vyhlásit jednostranně nezávislost).

Pokud jde o ty „poslední zbytky principů mezinárodních vztahů pracně budovaných za posledních osmdesát let,“ má Rychlík v podstatě pravdu, vezmeme-li v potaz desítky zemí, na které od roku 1945 zaútočily Spojené státy americké svými bombardéry, v nichž americké ozbrojené síly zjevně či zpravodajské složky skrytě intervenovaly. 

Leží-li Zelenskému tolik na srdci dodržování ukrajinské ústavy, měl by se vrátit k počátkům ukrajinských snah o vstup do NATO v roce 2008, které byly tehdejší ukrajinskou vládou učiněny zcela protiústavně, protože ukrajinská ústava od samého počátku obsahovala výslovné prohlášení Ukrajiny coby trvale neutrálního státu (což zrušila až pučistická Duma na podzim 2014).

Historik Jan Rychlík se dále jako rádoby vojenský expert dostává do těžkého implicitního střetu s dalším rádoby vojenským expertem, premiérem Petrem Fialou, který tvrdí, že do šesti let se může Evropa nadát ruského útoku. Rychlík však píše, že Rusko od roku 2014 dokázalo ovládnout jen asi pětinu ukrajinského území. Obsazení Kyjeva by podle něj „vyžadovalo nasazení mnohonásobně větších sil a dobytí celé Ukrajiny by při současném ruském postupu trvalo nejméně deset dalších let.“

Takže se dohodněte, panáčkové, jak to s tou pravděpodobností ruské agrese vlastně je. Zatím pouze připomínáte tu anekdotu, jak realitní makléř vychvaluje pozici prodávaného domu přímo u řeky: „Ráno vstanete, a z ložnice přímo – hupky do řeky!“ „A co když přijdou povodně?“ strachuje se zájemce. Makléř ho uklidňuje: „Prosím vás – kde je váš dům – a kde je řeka?“

A také trochu souvislého myšlení a srozumitelnosti by Rychlíkovi neuškodilo. Posuďte sami, jak končí svůj článek: „Nakonec i bez Trumpa bude [Putin] muset souhlasit s kompromisem, který rozhodně nebude horší než ten, který dnes nabízí Trump.“

Čtu tu větu odpředu dozadu a zpět, obracím noviny vzhůru nohama, ale stále mi z toho vychází, že Rychlík napsal, že Putinovy vyhlídky jsou čím dál lepší. To je sice naprosto logické a odpovídá to vývoji situace, ale zcela to odporuje duchu toho textu, který Rychlík napsal předtím, v němž mimo jiné uvedl, že „situace ve skutečnosti není pro Ukrajinu tak beznadějná, jak se může zdát“.

Ideologický nádeník Rychlík tak celým svým textem dokonale ilustruje pořekadlo, že „lže tak, že ani opak není pravda“.