Když se dnes podíváme na dvě největší aktuální kauzy českého zdravotnictví, tedy zakázky na srdeční podpory v IKEM a implantace defibrilátorů ve Fakultní nemocnici Olomouc, začíná se před námi rýsovat obraz, který už nelze označit za náhodu. Na jedné straně stojí podezření na manipulaci veřejných zakázek a rozdělení trhu mezi dodavatele, na straně druhé podezření na manipulaci medicínských dat a indikací zdravotnických výkonů. Na první pohled jde o dvě odlišné věci, ve skutečnosti však mohou být dvěma stranami jednoho systému, v němž se ekonomický zájem postupně dostává nad medicínské rozhodování i nad pravidla veřejné soutěže.
Doplnění trestního oznámení senátora Roberta Šlachty v kauze IKEM přineslo podezření, že trh se srdečními podporami mohl být mezi dodavateli fakticky rozdělen. Pokud by se tato verze potvrdila, znamenalo by to, že nemocnice nebyly vystaveny skutečné konkurenci a ceny byly určovány v prostředí bez reálného tlaku trhu. Jinými slovy, stát a zdravotní pojišťovny mohly dlouhodobě platit více, než by odpovídalo férovému prostředí.
V Olomouci se mezitím odehrává jiný, ale znepokojivě podobný příběh. Interní audit odhalil, že u naprosté většiny pacientů zařazených do mezinárodní studie o defibrilátorech došlo k úpravám zdravotnické dokumentace. V některých případech byly údaje o infarktu dodatečně dopisovány, jindy naopak mazány tak, aby pacient splnil nebo nesplnil kritéria studie. Policie zároveň prověřuje, zda u stovek pacientů nedocházelo k implantacím defibrilátorů bez dostatečného medicínského důvodu. Ministerstvo zdravotnictví již v této věci podalo trestní oznámení a hovoří o závažných zjištěních, která mohou znamenat obcházení indikačních pravidel a manipulaci s dokumentací.
To, co tyto dvě kauzy spojuje, není konkrétní technologie ani konkrétní osoby. Spojuje je mechanismus. V obou případech se objevuje podezření, že systém byl nastaven tak, aby generoval objem výkonů nebo zakázek bez skutečné kontroly a bez přirozené korekce trhu nebo medicínských pravidel. V IKEM se hovoří o omezení soutěže mezi dodavateli, v Olomouci o možném nadužívání výkonů a úpravách dat. V obou případech ale vzniká klíčová otázka. Kdo a jak nastavuje pravidla, podle kterých se rozhoduje o miliardách korun a o zásazích do lidského zdraví.
Pokud by se ukázalo, že v jedné části systému dochází k manipulaci zakázek a v jiné k manipulaci indikací, pak už nejde o jednotlivé excesy. Jde o strukturu, v níž se ekonomická motivace může přenášet napříč celým řetězcem od výrobce přes dodavatele až po konkrétní zdravotnické zařízení. V takovém prostředí se může stát, že technologie, která má zachraňovat životy, se zároveň stává nástrojem generování zisku bez dostatečné kontroly.
Zcela zásadní otázkou proto je role Ministerstva zdravotnictví. V případě Olomouce ministerstvo zareagovalo a podalo trestní oznámení. Samotný ministr uvedl, že zjištění jsou natolik závažná, že odůvodňují neprodlené prověření orgány činnými v trestním řízení. Tento krok lze považovat za správný a očekávatelný. O to více však vyvstává otázka, proč podobný postup dosud nenastal i v případě IKEM, kde se objevují podezření na škodu v řádu stovek milionů korun a na možné narušení hospodářské soutěže.
Ministerstvo má přitom k dispozici informace o obou kauzách. V případě IKEM byly závěry interních kontrol i další podklady podle dostupných informací známy již delší dobu. Pokud tedy stát jedná v Olomouci, ale v Praze zatím vyčkává, vzniká nebezpečný signál dvojího přístupu. Buď jsou zjištění v IKEM méně závažná, což dostupné informace nenaznačují, nebo zde chybí vůle postupovat stejně razantně.
Tím se dostáváme k nejdůležitější rovině celé věci. Českému zdravotnictví zřejmě nechybí jednotlivé kontroly ani jednotlivé zákony. Chybí mu systémová analýza. Nikdo dnes s jistotou neví, zda podobné mechanismy, jaké se objevují u srdečních podpor nebo defibrilátorů, nefungují i u dalších finančně náročných přístrojů a zdravotnických prostředků. A právě v těchto segmentech se koncentrují největší objemy veřejných peněz.
Je proto legitimní položit otázku, zda by neměla vzniknout komplexní kontrola zaměřená na celý segment vysoce nákladné medicíny. Tedy nejen na konkrétní nemocnice, ale na celý systém vztahů mezi výrobci, distributory, nemocnicemi a zdravotními pojišťovnami. Bez takové analýzy hrozí, že jednotlivé kauzy budou řešeny izolovaně, zatímco skutečný problém zůstane skrytý.
Kauza IKEM a kauza Olomouc společně ukazují, že problém nemusí být jen v jednotlivcích, ale v nastavení prostředí. Pokud systém umožňuje omezit soutěž na trhu nebo upravovat medicínská data bez okamžitého odhalení, pak není otázkou, zda k tomu dojde, ale kdy a v jakém rozsahu. A právě to je pro stát největší riziko.
Z tohoto pohledu by bylo logické, aby se Ministerstvo zdravotnictví nejen připojilo k trestnímu oznámení v kauze IKEM, ale aby samo aktivně iniciovalo jeho rozšíření. Nejde o politické gesto, ale o ochranu veřejných prostředků a důvěry pacientů. Pokud stát jednou připustí, že může existovat prostředí bez skutečné kontroly, pak se podobné případy budou opakovat.
Současná situace tak staví české zdravotnictví před zásadní rozhodnutí. Buď budou jednotlivé kauzy řešeny odděleně a systém zůstane v zásadě stejný, nebo se využije této chvíle k hlubší reformě kontrolních mechanismů. V sázce nejsou jen peníze, ale i důvěra veřejnosti v to, že medicínská rozhodnutí jsou činěna v zájmu pacienta, nikoli v zájmu systému, který si zvykl fungovat bez skutečné konkurence a bez skutečné odpovědnosti.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
