Před několika dny otřásla Kašmírem tragédie, kdy ozbrojenci zabili 26 civilistů, převážně turistů. Pro běžný stát by šlo o šokující zprávu. Pro Indii a Pákistán to ale může být rozbuška, která zažehne nejnebezpečnější eskalaci jejich nepřátelství za poslední desetiletí. A svět se přitom dívá stranou.
Obě země mají jaderné zbraně. Obě se nacházejí v dlouhodobé politické i sociální krizi. A především: obě operují v prostředí, kde racionální diplomacie již dávno přestala být hlavním nástrojem řešení sporů. Reakce indické vlády pod vedením premiéra Naréndry Módího byla okamžitá a obvinila Pákistán z podpory útoku a oznámila přerušení 65 let trvající smlouvy o rozdělení vod Indu. To je krok, který ve vodně závislé Pákistánu může mít devastující dopady a byl by v minulosti nepředstavitelný i během válek.
„Je zřejmé, že jde o nejvážnější krizi od roku 2019,“ uvádí na britském serveru UnHerd jeden z analytiků zapojených do predikce vývoje pro Swift Centre (nezávislá organizaci zabývající se analýzou rizik).
Podle zprávy zveřejněné touto organizací existuje 8,5% pravděpodobnost, že do 15. května dojde k ozbrojenému konfliktu s nejméně 100 oběťmi v řadách vojáků či bezpečnostních složek. Zdánlivě nízké číslo, avšak v kontextu jaderných mocností a dvoutýdenního horizontu jde o alarmující údaj.
„Konflikty mezi Indií a Pákistánem byly v posledních desetiletích většinou jen šumem. Ale tentokrát to může být jiné,“ cituje zpráva jednoho z analytiků.
Rozpoutání konfliktu by nemělo jen regionální důsledky. Indie je např. největším exportérem generických léčiv na světě. A přestože analýza Swift Centre odhaduje, že ani výraznější konvenční střet by exporty dramaticky neohrozil, nejistota zůstává. Pokud by však došlo k většímu válečnému zásahu, mohlo by to ohrozit světové dodávky důležitých léků, a to zejména do USA a EU.
Ještě temnější je stín visící nad otázkou jaderných zbraní. Pravděpodobnost jejich použití zůstává nízká – 3,3 %, pokud dojde ke konfliktu s 100+ oběťmi. Jenže i tato „nízká“ pravděpodobnost by měla vyvolat celosvětovou paniku.
„Nemyslím si, že by si Indie nebo Pákistán přály eskalaci do jaderné války. Ale chyba v odhadu, nebo špatně nastavený řetězec velení, může vést ke katastrofě,“ uvádí zpráva.
Jeden z nejtemnějších scénářů zahrnuje možnost, že některý z velitelů s přístupem k taktickým jaderným zbraním může bez centrálního souhlasu reagovat na zdánlivou porážku. Pákistán má v tomto směru doktrínu méně transparentní a jeho případná jaderná odpověď není jasně podmíněna.
Znepokojivá je i role mezinárodního společenství. Spojené státy, tradiční prostředník mezi oběma zeměmi, tentokrát zůstávají stranou. Evropa je zaneprázdněna vlastní militarizací a válkou na Ukrajině. Čína sice kontroluje horní tok Indu, ale zatím vystupuje spíše jako tichý pozorovatel.
Situace připomíná předvečer první světové války... série eskalací, hrozby odvety, nacionalismus, obvinění bez důkazů a především absence mechanismu uklidnění. Právě rozhodnutí Indie pozastavit Indus Water Treaty ukazuje, jak snadno lze destabilizovat jeden z posledních pilířů míru.
Psali jsme:
„Indie pravděpodobně vidí v konfliktu příležitost ukončit smlouvu, kterou už nechce dodržovat,“ poznamenává jeden z předních analytiků v článku.
K čemu máme OSN?
Zatímco svět sleduje vývoj v Kašmíru jako další regionální epizodu, v sázce je mnohem víc. Jde o přežití celé generace diplomatických pravidel, o víru, že jaderná zbraň zůstane pouze odstrašujícím prostředkem. A také o naději, že světoví lídři dokážou rozeznat okamžik, kdy je potřeba jednat.
Selhání OSN i regionálních organizací jen potvrzuje, že mezinárodní architektura bezpečnosti je ve zmatku. Výzva k deeskalaci by měla zaznít nejen z Washingtonu a Bruselu, ale i z Tokia, Ria nebo Berlína. V sázce totiž není jen osud Kašmíru, ale i samotná víra v to, že svět může být řízen bez barbarství.
(Beneš, UnHerd.com, foto: aiko)
