Zahraniční politika Slovenska se stala jedním z hlavních bojišť mezi vládou a opozicí. Zatímco kabinet Roberta Fica prosazuje pragmatický přístup založený na obraně státních zájmů, opoziční strany ho obviňují z rozkladu mezinárodní důvěry a z odklonu od Západu.
Za těmito výkřiky se však podle kritiků vlády skrývá spíše frustrace z toho, že Slovensko už nechce slepě přebírat cizí rozhodnutí. Opozice podle svých odpůrců nenabízí vlastní strategii, pouze ochotu přizpůsobit se přáním silnějších spojenců bez ohledu na to, zda jsou v souladu se zájmy země.
Tuto zásadní rozpornost v postoji slovenské opozice rozebírá publicista Eduard Chmelár, který analyzuje její zahraničněpolitické kroky a varuje, že podle něj mohou Slovensko připravit o schopnost jednat jako suverénní stát.
„Dezorientovaná opozice. Současná opozice neustále obviňuje Ficovu vládu, že nás dostala do mezinárodní izolace, přestože se míjí s realitou, neboť tento premiér má tak intenzivní mezinárodní kontakty jako žádný jeho předchůdce. Opusťme však na chvíli tento prostor jalových půtek a podívejme se na to, co nám opozice nabízí jako alternativu.
Právě v těchto dnech je třeba připomenout, že hrubým nátlakem na expresní přijetí vojenské dohody s USA nás opoziční strany v čele s tehdejší prezidentkou Zuzanou Čaputovou dostaly do situace, že Spojené státy by nás dnes mohly obsadit legální cestou bez války. Pokud si pozorně nastudujete podmínky, za nichž se ozbrojené síly USA mohou pohybovat na našem území bez omezení a rozmísťovat zde zbraně bez kontroly, potom se DCA stává pro nás právě dnes, v době nevyzpytatelných expanzionistických choutek Donalda Trumpa, vážným bezpečnostním rizikem. Ani nenáviděný komunistický prezident Antonín Novotný nedovolil Brežněvovi to, co umožnila Spojeným státům s otevřenou náručí tato opoziční chátra.
Na místě je proto otázka, zda to začne současná vládní koalice konečně řešit, protože voličům něco slíbila a tato opozice to řešit nebude. Ivan Korčok dnes sice vyjádřil dánskému velvyslanci solidaritu v souvislosti s plány USA obsadit Grónsko, jedním dechem však dodal, že bezpečnostní hrozbou je Rusko. To nevymyslíš. Korčok vlastně řekl, že odsuzuje Rusko za americké plány anektovat Grónsko. Jinými slovy když současná opozice ztratí zahraničněpolitický kompas, spolehlivě ukáže prstem na Rusko, což jí dává pocit jistoty, že se nemýlila. Ale to je směšné, takto svět nefunguje. I Mikuláš Dzurinda si při Korčokově chování klepe na čelo.
Stejně dezorientovaný je i předseda KDH Milan Majerský. Stejně jako bagatelizoval genocidu v Gaze, bagatelizuje i následky amerického zásahu ve Venezuele. Znárodnění ropného průmyslu ve Venezuele považuje za komunismus a stejně jako Donald Trump říká, že Venezuelané svou ropu ukradli Američanům. Nehledě na to, že podle Majerského logiky měli komunismus i ve Velké Británii či Francii, on vlastně tvrdí, že venezuelské přírodní zdroje nepatří jejím obyvatelům, ale Spojeným státům. Kdysi by ho za to původní obyvatelé Ameriky skalpovali, dnes ho budou považovat jen za arogantního neokoloniálního hlupáka.
Majerskému doporučuji, zvláště jako deklarovanému křesťanskému demokratovi, aby si přečetl knihu uruguayského novináře, spisovatele a historika Eduarda Galeana Otevřené žíly Latinské Ameriky. V osmdesátých letech vyšla i u nás a v roce 2009 ji při své návštěvě Bílého domu daroval Hugo Chávez prezidentu USA Baracku Obamovi. Galeano podrobně popisuje, jak se původní kultury poprvé seznámily s křesťanstvím. Každé ráno chodil španělský dobyvatel Cortés na mši, po níž nařizoval další a další masakry, drancování a zotročování těch, kteří přežili. Nebylo to objevení Ameriky, bylo to zničení Aztécké říše, byl to imperialistický proces, jehož štafetu převzaly Spojené státy. To nelze ve 21. století ospravedlňovat.
Předseda KDH stejně jako zahraničněpolitický lídr největší opoziční strany, jak se Ivan Korčok sám tituluje, už několik dní vyčítají premiérovi Ficovi, že neseděl na pařížské schůzce koalice ochotných. Nepřijímají vysvětlení, že on s touto strukturou a jejími cíli nesouhlasí. Jeho platformou je Evropská rada, tam je aktivní, tam se přijímají závazná rozhodnutí, tam se schvalují důležitá opatření, která se nás bezprostředně dotýkají.
Opoziční představitelé nejen přeceňují význam koalice ochotných, která nemá ani prostředky, ani peníze na to, aby cokoli prosadila, ale ani nedomýšlejí důsledky takového jednání. Jediným hmatatelným výsledkem pařížské dohody je uvědomění si, že nic z toho, co si vysnili, se jim nepodaří prosadit, pokud nebudou hovořit s Kremlem, což Robert Fico tvrdí od začátku.
Bývalý europoslanec za KDH Ivan Štefanec v této geopolitické situaci stále hovoří o slovenských hokejistech v ruské KHL jako o teroristech, kteří upřednostnili krvavé peníze, vykřikuje, že dělají naší vlasti obrovskou ostudu a že jimi pohrdá a ani ho nenapadne, že by podobným způsobem dehonestoval hráče v americké NHL. Divím se, že mu za tyto hloupé a hrubé urážky ještě někdo z hokejové reprezentace nerozbil ústa. On je už naštěstí mimo hru, ale tato agresivní mentalita se drží celé opozice. Ostudu naší vlasti totiž dělají právě takoví pokrytečtí moralisté, kteří neznají míru.
Psali jsme: „Porušení Ústavy, lži a křivé obvinění“. Pavel si pořádně zavařil
A tak mě na současné opozici nejvíce znepokojuje právě ta odpudivá poddajnost, s jakou jsou připraveni a odhodláni posloužit západním velmocím s vystrčenými zadky. Ta pionýrská vášeň Veroniky Cifrové, že přece musíme někam patřit a stát při velkých, jako bychom nikam nepatřili, jen se odmítáme vzdát vlastních zájmů. Úkolem zahraniční politiky je podle představ těchto bláznů sloužit velkým, neodporovat, poslouchat je a osvojit si jejich zájmy. Podobně jako jinak hyperkritičtí novináři hystericky vyčítají vládě, jak je možné, že neplníme vůli německého kancléře, že se vzpíráme návrhům francouzského prezidenta a konfrontují naše státní představitele s tím, že se odchylujeme od toho, co říká a přikazuje prezident USA.
Ale to je šílené. Držet se velkých dnes znamená, že nás svými špatnými a často až zločinnými plány mohou strhnout do propasti. Právě dějiny Slovenska 20. století jsou plné příkladů, kam nás to přivedlo, když jsme se spoléhali na ochranu hegemona. Dvakrát v letech 1944 a 1968 nás přepadli naši vlastní spojenci a jednou v roce 1938 nás naši západní spojenci hodili přes palubu a zradili. Právě proto si dnes musíme vybírat spolehlivé spojence velmi opatrně a prozíravě a nevrhat se na kolena nebo do náruče každého velkého bosse a neopičit se po druhých jen proto, že to dělají všichni.
Opozice ukazuje, že zahraniční politika pod jejím vedením by byla zbytečná. Potvrdili to už mnohokrát, když vyjadřovali bezvýhradnou podporu ukrajinskému prezidentovi Zelenskému a vlastního osočovali, když projevují větší loajalitu bruselským elitám než obyvatelům Slovenské republiky, když lichotí představitelům jiných států a špiní do vlastního hnízda. Nemají žádnou strategii, jen účelový plán držet se poslušnosti vůči západním velmocím. Korčok, Valášek, Krúpa, Naď, Lexmann a ostatní jsou zárukou, že při první drzé nabídce podobné té, kterou dává Trump Grónsku, by Slovensko bez váhání prodali. To je třeba mít při všech výhradách vůči současné vládě na paměti,“ napsal na síti facebook slovenský publicista Eduard Chmelár.
(Leško, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
