Veřejně doložená fakta kolem role Petra Koláře dnes už netvoří jednotlivé epizody, ale souvislou strukturu, která má jasné systémové rysy. Nejde o osobní sympatie, politické postoje ani ideologické spory. Jde o konkrétní model výkonu vlivu, v němž se propojují neformální přístup k hlavě státu, soukromé finanční vztahy, korporátní vazby a absence institucionálního rámce. Tento model nevzniká náhodně a nelze jej vysvětlit jako mediální přehánění. Je doložený veřejnými informacemi, smluvními vztahy, finančními toky i oficiálními vyjádřeními státních institucí.

Základní problém spočívá v tom, že Petr Kolář není zaměstnancem prezidentské kanceláře, nemá standardní pracovní smlouvu, nepodléhá služební hierarchii ani režimu odpovědnosti, který platí pro státní úředníky. Přesto má dlouhodobý, pravidelný a neformální přístup k prezidentovi republiky a podílí se na konzultacích v oblasti zahraniční politiky, bezpečnosti i personálních otázek. Tento fakt je sám o sobě zásadní, protože vytváří stav, kdy reálný vliv není svázán s právní odpovědností, etickými pravidly ani veřejnou kontrolou. Moc se zde neodehrává skrze instituce, ale skrze vztahy.

Tento model se neprojevuje pouze na Hradu. Kauza plateb z ČVUT ukázala jeho praktickou podobu v akademickém prostředí. Veřejná univerzita vyplácela milionové částky za poradenství osobě, která má přímý osobní přístup k prezidentovi republiky. Nejasně definované plnění, absence transparentních výstupů a dlouhodobé finanční toky z veřejné instituce směrem k neformálnímu aktérovi vytvářejí legitimní podezření, že zde nešlo jen o odborné konzultace, ale o monetizaci přístupu a vlivu. Odvolání rektora ČVUT tento problém nevyřešilo. Naopak ukázalo, že systém je nastaven tak, že podobné vazby mohou existovat dlouhodobě bez skutečné kontroly.

Podobný princip se objevuje i v oblasti zahraniční politiky a bezpečnosti. Kolář má prokazatelné vazby na globální lobbistickou strukturu Squire Patton Boggs, na zbrojní průmysl i na mezinárodní bezpečnostní a politické platformy. Současně má přístup k rozhodovacím procesům v rámci prezidentské agendy. Tyto roviny se v demokratickém státě standardně oddělují právě proto, aby nedocházelo ke střetu zájmů, neformálnímu lobbingu a přenosu soukromých zájmů do veřejné moci. Zde se však tyto roviny překrývají, aniž by existoval jasný institucionální mechanismus, který by tento střet řešil.

Nejde o otázku, zda jsou prosazované postoje správné nebo politicky legitimní. Nejde o hodnocení prozápadní orientace ani bezpečnostních priorit státu. Problém je strukturální. Demokratický systém stojí na transparentnosti, odpovědnosti a jasně definovaných rolích. Ve chvíli, kdy zásadní vliv vykonává aktér bez formální pozice, bez odpovědnosti vůči institucím a bez veřejné kontroly, vzniká paralelní mocenská struktura, která se vymyká demokratickým pravidlům.


Prezidentský úřad má v českém politickém systému představovat symbol jednoty, institucionální rovnováhy a nadstranické autority. Pokud je však jeho fungování dlouhodobě ovlivňováno neformálními aktéry bez mandátu, vzniká strukturální napětí mezi formální mocí a reálným vlivem. To podkopává důvěru ve stát jako instituci, nikoli v konkrétní politické osoby.

Z veřejně dostupných faktů se tak skládá obraz systému, nikoli jednotlivce. Systému, v němž se prolínají veřejné instituce, soukromé finance, korporátní vazby a neformální přístup k moci. Systému, který není postaven na pravidlech, ale na vztazích. Právě tento posun je největším rizikem. Ne proto, že by byl ideologicky vyhraněný, ale proto, že oslabuje samotné základy demokratického řízení státu. Šedá zóna moci, která tímto vzniká, není okrajovým jevem, ale strukturálním problémem, který se bez jasných pravidel a transparentnosti bude dále prohlubovat.

Neformální kanály moci a rozpad institucionální logiky státu

Kauza nočních SMS mezi ministrem zahraničí a prezidentovým poradcem nepůsobí problematicky primárně svým obsahem, ale svou formou. Nejde jen o politický nátlak, neobratnou komunikaci nebo osobní selhání jednotlivých aktérů. Zásadní je samotný komunikační model, který se zde otevřeně projevil. Ministr vlády nekomunikuje s prezidentem republiky prostřednictvím oficiálních institucí, ale přes neformálního poradce bez formálního mandátu, bez institucionální odpovědnosti a bez právního postavení ve struktuře státu. Prezident následně tuto komunikaci uzná jako relevantní, zveřejní ji jako oficiální materiál Kanceláře prezidenta republiky a vyhodnotí ji jako útok na hlavu státu.

Tím se fakticky potvrzuje existence paralelního komunikačního kanálu, který není součástí ústavního ani správního rámce, ale přesto má reálný politický dopad. Nejde o náhodný exces, ale o symptom systému, v němž se státní moc přenáší z institucí do osobních vztahových sítí. V takovém modelu přestává být rozhodující funkce, mandát a odpovědnost, a rozhodující se stává přístup. Ten, kdo má přístup, má vliv. Ten, kdo má vliv, získává moc bez ohledu na to, zda k ní existuje právní rámec.


V tomto kontextu přestává být klíčová otázka, zda Petr Kolář má nebo nemá bezpečnostní prověrku, pracovní smlouvu nebo oficiální funkci. Podstatné je, že je fakticky uznáván jako komunikační uzel moci. Pokud přes něj probíhá komunikace mezi vládou a hlavou státu, pokud přes něj proudí politické vzkazy a pokud jeho role není výjimečná, ale opakovaná, vzniká strukturální problém, nikoli personální kauza.

Takový model vytváří prostředí, kde není možné zpětně dohledat odpovědnost. Kdo rozhodl. Na základě čeho. V jaké roli. S jakým mandátem. S jakou odpovědností. Ve chvíli, kdy se rozhodovací procesy přesouvají do neformálních vztahů, tyto otázky ztrácejí odpověď. Moc se stává neviditelnou, ale funkční. Nezapisuje se do dokumentů, ale do kontaktů. Neexistuje ve spisech, ale v telefonech.

To je zásadní rozdíl mezi demokratickým státem a klientelistickým systémem. Demokratický stát funguje skrze instituce. Klientelistický systém funguje skrze vazby. Pokud se tyto vazby začnou stát hlavním mechanismem politického řízení, dochází k erozi institucionálního státu zevnitř. Ne revolucí, ne násilím, ale postupným vyprázdněním formálních struktur.

Největší riziko tohoto vývoje nespočívá v jedné osobě, jedné kauze ani jedné vládě. Spočívá v normalizaci. Ve chvíli, kdy se neformální mocenské kanály stanou běžnou součástí politického provozu, přestávají být vnímány jako problém. Stávají se standardem. A právě v tomto bodě se systém mění. Ne navenek, ale zevnitř. Stát formálně existuje, instituce fungují, zákony platí, ale reálné rozhodování se odehrává mimo ně.

Kauza kolem Petra Koláře tak není jen otázkou osoby, vztahů nebo konkrétních vazeb. Je ukázkou modelu, v němž se vytváří paralelní struktura moci. Struktura, která není nikde zakotvena, nikde popsána, nikde regulována, ale přesto reálně ovlivňuje chod státu. A právě tato neviditelná vrstva moci je největším systémovým rizikem. Ne proto, že by byla nutně zneužívána, ale proto, že není kontrolovatelná.

Demokratický stát nemůže fungovat na důvěře v jednotlivce. Musí fungovat na důvěře v instituce. Jakmile se moc přesune z institucí do vztahů, ztrácí stát svou základní funkci jako nestranný správce veřejného zájmu a začíná se podobat soukromé síti vlivu. Právě v tomto bodě už nejde o politiku, ale o systémové nastavení moci. A to je problém, který nelze vyřešit personálními změnami, ale pouze návratem k pravidlům, transparentnosti a institucionálnímu řízení státu.

Kdo v tomto systému skutečně uplatňuje moc

V takto nastaveném modelu není skutečná moc vázána na ústavní funkce ani formální instituce. Není soustředěna výhradně v prezidentském úřadu, ve vládě ani v parlamentu. Reálnou moc zde uplatňuje síť neformálních aktérů, kteří disponují přístupem, kontakty, informačními toky a schopností ovlivňovat rozhodovací procesy bez institucionální odpovědnosti. Moc se nepřenáší skrze mandát, ale skrze blízkost. Skrze osobní vztahy. Skrze důvěru. Skrze dlouhodobě budované vazby.

Skutečnou moc v tomto uspořádání nevykonává jednotlivec jako takový, ale struktura vztahů, ve které se propojují poradci, konzultanti, lobbistické kruhy, byznysové zájmy, politické elity a bezpečnostní komunita. Prezident zde není izolovaným centrem moci, ale uzlem v síti vlivu. Stejně tak vláda, ministerstva i veřejné instituce nejsou suverénními aktéry, ale body v systému, kde se rozhodování formuje ještě předtím, než vstoupí do formálních procesů.


Výsledkem je stav, kdy formální autorita a reálný vliv se rozcházejí. Úřady rozhodují navenek, ale směr je často určen jinde. Ve chvíli, kdy se politika přestává odehrávat v institucích a začíná se odehrávat v neformálních sítích, přestává být rozhodující odpovědnost vůči veřejnosti a začíná být rozhodující loajalita vůči síti. To je definice skutečné moci v tomto modelu.

Skutečná moc zde tedy neleží v ústavních funkcích, ale v přístupu ke vztahovým uzlům systému. V kontrole komunikačních kanálů. V schopnosti spojovat politiku, byznys, bezpečnost a zahraniční vlivy do jednoho neformálního prostoru. A právě tato moc je nejméně viditelná, nejméně kontrolovatelná a současně nejúčinnější. Ne proto, že by byla centralizovaná, ale proto, že je rozptýlená v síti, kterou nelze snadno pojmenovat, regulovat ani demokraticky kontrolovat.

Tím se uzavírá obraz systému, v němž skutečná moc není vykonávána těmi, kdo mají mandát, ale těmi, kdo mají přístup. Ne těmi, kdo nesou odpovědnost, ale těmi, kdo stojí mezi rozhodováním a rozhodujícími. Ne institucemi, ale strukturou neformálních vztahů, která se stává skutečným nositelem moci ve státě.