Při pohledu na zveřejněný konkrétní rozpis výdajů ministerstva zahraničí za působení Jana Lipavského nelze přehlédnout výrazný posun od hájení přímých zájmů státu k systematické podpoře transformačních a aktivistických projektů v zahraničí. Nejde o jednotlivosti ani o marginální položky, ale o souvislý tok veřejných prostředků, který se v řadě případů pohyboval v řádech milionů korun na jeden projekt a v součtu dosahoval více než sta milionů korun.
Z veřejně uvedených dat vyplývá, že peníze českých daňových poplatníků směřovaly například na posilování mládeže a nezávislých médií v Gruzii, a to částkou tří milionů korun, dále na podporu obránců práv na Kubě nebo na budování rovnosti a inkluzivního rozvoje ve Venezuele. Současně byly financovány projekty narativní žurnalistiky, mediální gramotnosti či fact checkingových aktivit v Srbsku a Bosně a Hercegovině. Tyto programy nejsou neutrální humanitární pomocí, ale zásahy do politického a společenského vývoje cizích států, které mají jasně ideový charakter.
Výmluvným příkladem jsou projekty organizace Arnika. V době, kdy je Ukrajina zasažena válkou, získala tato nezisková organizace čtyři miliony korun na takzvanou zelenou obnovu země. Další miliony šly na podporu ekologických kampaní v Gruzii nebo na projekty označované jako klenoty přírody Bosny a Hercegoviny. Z rozpisu výdajů nevyplývá, že by šlo o akutní humanitární pomoc, ale spíše o dlouhodobé environmentální a aktivistické programy, jejichž naléhavost je přinejmenším diskutabilní.
Podobně opakovaně figuruje organizace Člověk v tísni, která čerpala prostředky na projekty v Gruzii, Arménii, Venezuele či na Kubě. Zvláště zarážející je kontrast mezi financováním inkluzivního rozvoje a mediálních aktivit ve Venezuele a snahou českého státu o propuštění vlastního občana z tamního vězení. V takové situaci působí prioritizace neziskových projektů před konkrétním národním zájmem minimálně necitlivě.
Další prostředky směřovaly na menší, avšak symbolicky výmluvné projekty. Česká republika přispěla stovkami tisíc korun na Gay Pride festival v Hanoji, na kampaně za ochranu novinářů v Indii, na posilování politické participace mládeže v Nigérii prostřednictvím umění nebo na takzvané vžití se do principu rovnosti žen a mužů v Kosovu. Tyto příklady dokládají, že šlo o systematickou podporu ideologických témat napříč kontinenty, nikoli o výjimečné či nahodilé granty.
Současný ministr Petr Macinka tuto praxi nehodnotí ideologicky, ale účetně. Poukazuje na opakující se okruh příjemců, na stejné typy projektů a na skutečnost, že ministerstvo pod vedením jeho předchůdce fungovalo spíše jako servisní organizace pro neziskový sektor než jako nástroj státní diplomacie. Zveřejněná čísla potvrzují, že nešlo o náhodu ani o exces, ale o dlouhodobě nastavený model.
Otázka komu sloužil ministr Lipavský proto dostává nepříjemně jasnou odpověď. Nesloužil primárně českým daňovým poplatníkům ani obraně jejich přímých zájmů. Sloužil systému dotací, v němž se veřejné peníze měnily v palivo pro ideologické experimenty v cizích zemích. Právě tento rozpor mezi rolí státu a reálným tokem peněz je tím nejtvrdším obviněním, které z předložených faktů vyplývá.
(Barták, prvnizpravy.cz, repro: facebook)
