Když se dnes v amerických médiích znovu objevují úvahy o možné operaci proti Kubě, zní to téměř jako návrat do šedesátých let minulého století. Jenže tentokrát nejde o Fidela Castra v uniformě, sovětské rakety ani hysterii studené války. Současná Kuba je země vyčerpaná desetiletími sankcí, ekonomickým kolapsem a rozpadající se energetickou sítí. A právě v tomto okamžiku Washington podle řady analytiků cítí historickou příležitost dokončit projekt, o který se americké administrativy pokoušely více než šest desítek let.
Celý příběh začíná v době, kdy se americká zahraniční politika znovu mění v agresivní kombinaci ekonomického nátlaku, psychologických operací a vojenských signálů. Zprávy o intenzivních průzkumných letech amerického letectva v okolí Havany a Santiaga de Cuba nepůsobí jako náhoda. Podle veřejně dostupných údajů šlo během několika měsíců o desítky operací. Nad Karibikem se pohybovaly stroje RC 135V Rivet Joint, drony MQ 4C Triton i námořní letouny P 8A Poseidon. To nejsou běžné hlídkové lety. Jde o techniku používanou při přípravě vojenských operací, elektronického průzkumu a sledování komunikačních sítí.
Washington zároveň dramaticky zpřísňuje ekonomické sankce. Kuba dnes zažívá téměř úplný energetický kolaps. Výpadky elektřiny trvají v některých oblastech až dvacet dvě hodiny denně. Země nemá dostatek nafty ani topných olejů pro provoz elektráren. Ulice Havany začínají připomínat spíše krizové oblasti než turistický ráj známý z katalogů cestovních kanceláří. Lidé bouchají do hrnců, demonstrují a otevřeně dávají najevo frustraci. A právě tady začíná být situace mimořádně citlivá.
Každá velmoc totiž ví, že ekonomicky zlomená společnost je mnohem zranitelnější než stát s fungující ekonomikou. Americká strategie vůči Kubě ostatně nikdy nebyla tajemstvím. Již v šedesátých letech americké dokumenty otevřeně hovořily o tom, že cílem embarga je vyvolat nedostatek, hlad a frustraci obyvatelstva tak, aby se samo obrátilo proti vlastní vládě. Dnešní realita ukazuje, že právě tento scénář může být podle některých kruhů ve Washingtonu konečně na dosah.
Mimořádně symbolická je informace, že do Havany přicestoval šéf CIA John Ratcliffe. Ještě před několika lety by něco podobného působilo jako politická fantazie. Organizace, která se v minulosti podílela na pokusech o atentáty na Fidela Castra, dnes jedná přímo s představiteli kubánského režimu. To samo o sobě ukazuje, že se odehrává něco mnohem většího než běžná diplomatická komunikace.
Zajímavé je také načasování celé krize. Donald Trump po vleklých problémech na Blízkém východě potřebuje zahraničně politický úspěch, který by bylo možné prezentovat jako důkaz síly americké administrativy. Kuba je přitom geograficky blízko, ekonomicky oslabená a politicky izolovaná. Pro část americké politické scény jde navíc o emocionální téma spojené s exilovou komunitou na Floridě, která po desetiletí podporuje tvrdý postup proti Havaně.
Velkou roli zde hraje také americký ministr zahraničí Marco Rubio. Politik kubánského původu dlouhodobě patří mezi nejtvrdší zastánce ekonomického tlaku na ostrov. Kritici mu však připomínají zásadní paradox. Zatímco veřejně obviňuje kubánskou vládu z ekonomického ničení země, právě Washington současně blokuje dodávky energií, komplikuje finanční transakce a trestá zahraniční firmy obchodující s Kubou. Sankce už dnes nepostihují pouze kubánský stát, ale i evropské a kanadské společnosti, které na ostrově podnikají.
Americká administrativa navíc začala zasahovat i proti hotelovým řetězcům a těžebním podnikům napojeným na kubánský státní sektor. Některé finanční instituce v Evropě a Latinské Americe podle analytiků prakticky přestávají realizovat jakékoli transakce související s Kubou ze strachu před americkými sekundárními sankcemi. Výsledkem je další ekonomické sevření ostrova.
Celá situace zároveň odhaluje jeden hlubší problém dnešního světa. Západní veřejnost často slyší o Kubě pouze jako o autoritářském komunistickém režimu. Méně už se mluví o tom, že Kuba navzdory desetiletím embarga dokázala vybudovat systém zdravotnictví, který byl dlouhé roky obdivován i v zahraničí. Kubánští lékaři působili v desítkách rozvojových zemí a ostrov měl v některých zdravotních ukazatelích lepší výsledky než samotné Spojené státy. Právě to bývalo pro Washington mimořádně nepříjemné, protože malá izolovaná země představovala symbol alternativního modelu fungování společnosti.
Současná realita je však mnohem tvrdší. Kubánská infrastruktura se rozpadá, mladí lidé odcházejí a charisma revoluce dávno zmizelo spolu s Fidelem Castrem. Prezident Miguel Díaz Canel nemá ani autoritu, ani historický symbolický kapitál svého předchůdce. Washington si toho dobře všímá.
Přesto by případná destabilizace Kuby mohla mít dramatické důsledky pro celý region. Každý vojenský zásah nebo prudký rozpad státní moci by pravděpodobně vyvolal novou migrační vlnu směrem do Spojených států. Karibik by se mohl proměnit v další geopolitické ohnisko chaosu. A právě zde se ukazuje určitá krátkozrakost americké politiky posledních let. Administrativa Donalda Trumpa často sází na rychlé silové řešení, ale výrazně méně už přemýšlí o dlouhodobých důsledcích.
Kuba dnes připomíná šachovnici, na které se střetávají staré ideologické války se současnou geopolitikou. Rusko se snaží Havaně pomáhat dodávkami ropy, OSN kritizuje embargo jako porušení mezinárodního práva a Washington mezitím stupňuje tlak téměř na hranici otevřené konfrontace.
Historie přitom ukazuje jednu zvláštní věc. Kuba přežila invazi v Zátoce sviní, přežila kolaps Sovětského svazu i desítky let izolace. Otázkou dnes není jen to, zda současný režim přežije další krizi. Mnohem důležitější je, zda se svět znovu nepřibližuje okamžiku, kdy velmoci začnou rozhodovat o osudu menších států stejným způsobem jako během nejtvrdších let studené války.
(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroj: https://www.nakedcapitalism.com/2026/05/is-the-us-about-to-attack-cuba.html
