Lanz: Nejisté vítězství s mnoha mrtvými nebo mír s kompromisy

politika

Nevím jak ostatní občané České republiky, ale já jsem velice znepokojen vývojem mezinárodní situace v souvislosti s konfliktem na Ukrajině.

Lanz: Nejisté vítězství s mnoha mrtvými nebo mír s kompromisy
Zdeněk Lanz
15. října 2022 - 04:20

Mám nepříjemný pocit, že čím více se vzdalujeme od posledního celosvětového válečného konfliktu s desátkami milionů mrtvých a utrápených lidí, tím více se blížíme ke konfliktu dalšímu, píše Zdeněk Lanz v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Děsí mne, když v nejrůznějších médiích čtu nadpisy článků jako Generálové píší Bidenovi: porážka Ruska je na dosah, pošlete zbraně“, nebo „USA musí vyzbrojit Ukrajinu dřív, než bude pozdě“. Cožpak autoři takovýchto prohlášení mají tak bídné či dokonce žádné povědomí o historických souvislostech?

Asi žádná událost v dějinách - včetně válek - není jen černobílá. Většinou jí předchází řada příčin, o jejichž důležitosti pro vznik té které události se přou historici ještě dlouhá léta po jejím skončení. Pokud ji ovšem přežijí.

Invaze, útok, agrese jednoho státu proti druhému je v zásadě vždy zavrženíhodná. Platí to obecně, tzn. pro všechny státy světa! Zároveň je ale vždy potřeba vnímat nejen to, kdo ji provedl, ale také to, zda a případně kdo pro ni vytvořil podmínky. Jednoduše řečeno, zda a případně kdo ji vyprovokoval.

Na serveru irozhlas.cz v článku Časová osa války je přehled událostí předcházejících invazi Ruska na Ukrajinu a prvních dnů války (od 24. 11. 2021 až do 1. 3. 2022). A když si dám do souvislostí další veřejně dostupné informace, napadá mne řada otázek.



Pokud byl prezident Biden o připravovaném útoku informován ještě před již zmíněným 24. 11. 2021, tedy v době, kdy byl ještě relativně čas „údajné“ připravované invazi diplomatickým jednáním na základě kompromisů zabránit, využil z pozice „nejmocnějšího muže planety“ všechny dostupné prostředky, aby eskalaci napětí zabránil?

Nebyla od Spojených států a potažmo od Severoatlantické aliance namístě, a to i vzhledem k nesplněnému slibu o nerozšiřování NATO na východ výměnou za Gorbačovův souhlas se sjednocením Německa, větší zdrženlivost a soudnost ve vyzbrojování Ukrajiny a otevřené možnosti jejího přijetí do NATO?


Nesehrál při rozhodování Ruska o invazi mj. i strach - ať už oprávněný či nikoli - z toho, že by se dříve nebo později mohly objevit rakety v bezprostřední blízkosti jeho hranic s doletem do Moskvy v řádu minut?

Proč Západ celá léta nijak „netlačil“ na dodržování tzv. Minských dohod a tedy vyřešení sporných bodů diplomatickou cestou?


Kolik zbraní, v jaké kvalitě a v jakém časovém horizontu by ještě musely USA a NATO dodat na Ukrajinu, aby k „porážce Ruska“ skutečně došlo? A budou na to stačit ukrajinští vojáci sami?

Mělo by nás znepokojovat nedávné prohlášení poradce bývalé kancléřky Merkelové pro vojenskou politiku a brigádního generála ve výslužbě Ericha Vada, že dodávky zbraní Ukrajině jsou potenciální cestou ke třetí světové válce?

Nežijí na naší planetě mocní lidé, kteří se rozhodli, že nastala vhodná příležitost vyřídit si to s Ruskem jednou provždy?

Je ještě možné tuto válku zastavit a pravděpodobně tím předejít katastrofě světového konfliktu?


A když ano, tak jak?

Já si myslím, že to možné ještě je. Ale času není nazbyt. Nedávné události pod i nad mořskou hladinou, které zcela jistě povedou k další eskalaci napětí, to jen dokazují.


Především je potřeba oprostit se od téměř chorobné nenávisti a začít racionálně uvažovat. Nesoutěžit v tom, kdo na Ukrajinu dodá více zbraní, ale v tom, komu se nejdříve podaří vyjednat příměří a zastavení nesmyslného zabíjení. Hned teď a bez podmínek.

Tzv. Minské dohody se nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce, ale v tuto chvíli není podstatné, čí to byla vina.

Nyní je potřeba jednat. Pokud by došlo ke globálnímu konfliktu, a to dnes nikdo nemůže vyloučit, téměř jistě by nebylo vítězů, jen poražených.


Vláda České republiky, jako předsednické země v Radě Evropské unie, by mohla toto výsadní postavení využít a takováto jednání iniciovat.

Téměř neuvěřitelná příležitost se jí naskytla v minulých dnech na summitu Evropského politického společenství v Praze. Turecký prezident Erdogan na tiskové konferenci vyzdvihl svou zemi jako klíčového prostředníka mezi dvěma válčícími stranami a prohlásil, že Turecko je partner, kterému mohou důvěřovat všechny země, včetně Ruska a Ukrajiny (např. zde). Mírová dohoda se tak mohla klidně jmenovat např. Ankara I. To ale není důležité.

Podstatné je to, že Vláda České republiky takovou příležitost propásla. Někdo možná namítne, že k tomu neměla mandát, ale pokusit se o to mohla. Už jen kvůli těm lidem, kteří bez dohody o míru či o příměří ještě zemřou.

Válka, zabíjení, útrapy tedy budou pokračovat. Protože spoléhat na to, že nějaký nepozorný „šifrant“ kdesi v Bruselu špatně opíše tajnou depeši zpoza oceánu a místo „Boj, není možný mír“ napíše „Boj není možný, mír“ je velmi, ale velice nepravděpodobné.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Anketa

Kdo by měl být novým českým eurokomisařem?